Babičko, řekni

Smráká se, babičko; je čas na černou hodinku jak ji spolu trávíme my dvě. Stačíme si, viď? Vše je hotovo, děda, je-li jako důchodce doma pochrupuje u svého tranzisťáčku: Mimochodem, to jsi mu tenkrát udělala velikou radost, když jsi mu jej věnovala s Ježíškem. Tajně jsi dávala korunku ke korunce zatímco on si hrával v hospůdce za rohem svůj pětníkový mariáš. Měli jste tenkrát dohodnuto, že se přestěhujete na tuto vechtrovskou samotu, aby měl zadostučinění s dechovkovou.
Najednou přišel o kamarády, onen pětníkový mariáš a zbyly jsme mu my dvě.
Přes den neměl kdy si postesknout, uměl si pořád vymýšlet  činnost a tobě práce také jakoby vyrůstala pod rukama. Večery ale byly naše.
Babičko, vyprávěj mi, prosím; Jak jsi vlastně našla dědečka, když jsi byla s maličkou maminkou tak sama?
"Jak? Jednoduše. Vidíš tu blikající hvězdičku na nebi? Co nevidět si najde místečko na Zemi a možná přijde také mezi nás. " žertuješ a mně se tvé pohádkové průpovídky líbí.
Tak?
"Tak. Ano. Prostě byla opět sena a statkář potřeboval rázného kočího. A děda zrovna přišel prosit o práci. Byl z dalekého Šumavského hvozdu, utekl z domova, aby si dokázal, že není závislý na starším bratrovi. Že si časem najde svůj stateček. Někde začít musí."
"Byl jako ta sestoupená hvězda. Oči mu zářily, a přitom byl jako nedobytný hrad . Alespoň tak působil, odměřený, nemluvný. A přesto jsem cítila, že pokaždé, když si zpívám, když s večerem tancuji jen tak , ledabyle sobě pro radost patří pohledy právě mě. Přitom bylo kolem dost děveček svobodnějších než já."
"kdepak já bych ho vyhlížela! Měla jsem přeci Květku , tvou maminku; v srdci zůstával Frantík-  a proč toužit po novém zklamání?"
"Jenomže Josífek, děda byl neúnavný kamarád. Byl všude, kde jsem potřebovala mužskou ruku. Točil se i kolem Květky a ta nekoukala- je to táta, není to táta. Byl tu a byl jí po ruce. No, tak nějak běžel čas kolem nás."
"Jednoho dne, když vánoce ťukaly na dveře přišel tvůj dědeček vyfešákovaný, nesmělý a dal se do řeči, abych ho nemohla přerušit. Že už na statku nezůstane za tu almužnu, ale že má práci v depu na Kladně. Tam že slušně platí; A když mu vydržím být věrná, že by si mne s Květunkou vezme za své. Co prý já na to."
A co ty na to, babičko? Kývla jsi mu?
"Ale kdepak! Copak jsem ti neříkala, že jsem byla zklamaná a v srdci měla pořád Frantíka? Řekla jsem mu, že uvidíme až co jak.čekala jsem, že se nevrátí."
"Josífek to ale nevzdal. Byl  u nás každý týden. Vždycky mne doma zaopatřil, přivezl z Kladna zásoby co pro nás koupil; Na stolku mi vždy nechal zlatku na přilepšenou. Když jsem odmítla, řekl jen. Alespoň mi dáš za týden čistou košili. A tak jsem mu prala, čekala , a čas běžel, přešly velikonoce a ten tvůj děda opakoval svou nabídku. A tak byla svatba. Přišla včas. Za dveřmi byla válka."
"Ještě než přišlo to válečné běsnění dohodla jsem se s Frantíkem, že si půjčím peníze, které jsem střádala pro tvou maminku a že se s dědou osamostatníme a místo z pastoušky že budeme mít nový domek. Josef, že ho postaví. jednou připadne stejně tvé mamince. Tvůj děda neváhal ani minutku."
"když jsem se ptávala proč je se mnou a ne s ostatními děvčaty, svobodnými a hezčími smál se. Prý že je mu se mnou veselo a zpěvno a že se mu líbí jak se umím otáčet. Já! Nešika, kterou neučil nikdo nic než sám každodenní život. Jemu, který pocházel také ze selského, vychodil školu, vyučil se a řemeslo mu šlo na co sáhl!"
"Naučila jsem se ho vážit, když ne hned milovat. Láska přišla až časem."
A maminka?
"Ta? Nějak nám rychle vyrůstala. Neohřála se doma, už začala chodit do školy a byla pořád nějaký trest a lumpárna. Jako kluk, žádná panenka. Děda vždy, když jsem hubovala jen říkal: Aspoň se neztratí. Nevím zda měl pravdu.
Kolem nás už je dlouho tma. děda se odvalil do postele.
"Není čas spát?" pohladila mne po hlavě a  stulila k sobě. "Teď jsi ty moje hvězdička a já si tě uložím."
A už obě ležíme vedle sebe.
Ani nevím kdy a jak , náhle jsem spala.