Je mi smutno, babičko, když vím jak daleko jsme od sebe.
Tenkrát jsi mi tu nechala dědečka, když ses vydala na tu dalekou pouť. Nerozloučila jsem se s tebou, protože se báli okolo mne o mou křehkou dušičku.
Najednou jsi tu prostě nebyla. Přijela jsem na prázdniny a vechtr byl vyplněn jen dědečkem. Byl mlčenlivý.
Staral se o mne beze slov, ale vlastně mi také nic nescházelo. Jen jsem měla víc volnosti.
Utíkala jsem často za Marjánkou do vsi. její holčičky už  měly za sebou první krůčky,  větší, Milenka už se chystala do školky a já se chystala být dospělou a ukradla jsem prvně cigaretu .
No, nešlo mi to, no. Potrestala jsem se a ještě jsem Milence nařídila, že nikde nesmí říct co viděla. Byla hodná, nikdy to nezneužila, kamarádka moje.
 Také jsem si potrpěla díky mamince na hezké oblékání. To zrovna přišly do módy kratičké sukně zvané mini.
Dědeček měl své účinné metody. Jak nemluvil tak když se zlobil tak se dokázal otočit na druhou stranu. Stalo se, že jsem v jedné z minisukní šla vesnicí, on jel na kole a úplně mne ignoroval.
Bylo mi z toho smutno, ale Marjánka mu asi domluvila, protože pak už přijal i tu krátkou sukni.
Děda se také těžko smiřoval, že jsi nás opustila: Copak vařit základní a vyprat si jako správný  chalupnický synek  to zvládal. S lecčím vypomáhala i Marjánka, když bylo větší prádlo. Na to už byla moderně zařízená, ale...
Ten smutek po práci. Koukali jsme z okna či ze zápraží na hvězdy a oba jsme mysleli na totéž. Ke které asi doputoval tvá dušička? Hned se mi vybavilo tvoje povídání o studeném strýci měsíci- docela jsem se toho bílého pána na obloze bála, když byl v úplňku - a jiném.
Děda pak trpělivě poslouchal mé žvatlání až řekl: A jdem spát."
A šlo se.
Než jsme se nadáli, byla jsem i já velká, už jsem za dědou také tolik nejezdila pro jiné holčičí starosti, však měl Marjánku a její rodinu! A přišel čas, kdy jsem se i já vdávala.
A tak mi také opět uniklo, že dědečkovi už není dobře.
Jednoho dne zazvonil u mne v bytě, v ruce košík hub. Náhle mi bylo dobře a byla jsem šťastná, že si na mne udělal čas. Poseděl, zavzpomínali jsme než byl čas, aby se loučil.
Kdybych já věděla, že ho tak vidím naposled!
Tedy, bylo to skoro naposledy. Za týden Marjánka zavolala, že musel dědeček do nemocnice. Hned jsme se tam rozjeli. Byl veselý a spokojený. Chystal se domů.
Babičko, co myslíš? Lhal nám tenkrát?
Hned po návratu nás čekal telegram, že zemřel.
Věděl to už, když se s námi loučil? Prý mu praskl vřed.
Na jeho pohřeb už jsem mohla. Byla jsem přeci dospělá. Už dávno jsem nebyla onen snílek mimo tento svět.
Nebo v něm zůstávám přestože jsem dospělá? Mnohé všední věci nemohu pochopit jako že jsou stále lidé hamiživí a lidé prostí čistí jako jste byli vy a vychovali nás tak.
Dnes už sedíte určitě s dědečkem zase spolu u nebeského stolu propojeni dlaněmi, koukáte se jeden druhému do očí a v nich máte pochopení pro nás všechny.
Pozdravuji vás, mí drazí a děkuji za dětství, kterého jste mi dali tak bohatě čistého.

Neodcházej, prosím tě ještě, babičko; už jednou jsem se s tebou nerozloučila, vzpomínáš?
Najednou jsi tu nebyla, zbyl mi jen dědeček. Na rozdíl od Barunky Pánklové z knížky Babička mi ani neřekli, že umíráš.
Naposled jsem tě viděla, když jsi přišla z nemocnice k Márince, domů. To dostavovali barák ve měst+ě, ale tvé poslední přání bylo zemřít doma. Márinka tě proto přivezla.
 Nevěděla jsem, že budeš s nimi jen tak krátce, byla bych nechtěla odjet.
"Stejně bys musela, byl čas školy, léto končilo" cítím tvou ruku opět na hlavě, že mi hladíš vlásky jemné opravdu jako zlaté chmýří pampelišek.
"Přišel můj čas a zbavil mne trápení. Docela jsem se těšila a byla jsem ráda, že při tom nejsi".
Kroutím hlavou, ale ty mne utěšuješ dál. "Ale ano, ty můj snílku, co jsi  věděla o bolesti? Měla jsi svých dost a nevěděla jsi si s nimi rady už tak, má malinká, křehounká vílo od luk"
"Co ses narodila měla jsi svého trápeníčka víc než dost. Báli jsme se, abys nenásledovala svou předešlou sestřičku a neodešla ze světa dřív než vyrosteš. V tom jsem tvou maminku plně chápala, že se o tebe tolik bojí."
A vidíš, vyklubala jsem se z toho. Mé pomyslné nohy sice nejsou tak silné, aby obsáhli plně svět, který by chtěly obsáhnout. Je na něm tolik bohatství!
" Já vím, já vím..."  ruku průhledně bílou mi vkládáš do klína a bereš moji.
"Já vím. Sama jsem cestou životem chtěla létat jako ty, jako ptáče. Já měla svázaná křídla musem, starostmi o sestřičky, pak o děti, aby nikdo z vás netrpěl. To vy jste byly pak můj svět."
Tvou rukou jako by prostupovalo zpět teplo, cítím tvé srdíčko a snažím se z něj co nejvíc vtisknout do svého, babičko. Vypravuj mi zas pohádku, prosím....
"Byl jeden pasáček a ten měl v salaši na sto oveček, byly stejně bílé jako obláčky na nebi. Jednoho dne se rozhodl je přivést k těm nebeským. Zahlédl duhový most. Bohužel ale na něj mohla vkročit jen jedna za druhou. A tak jdou a jdou a jdou, podívej na ně..."
"Až dojdou nahoru budeme pokračovat, moje malá holčičko. Zatím tu vypravuj co vše nás potkalo. Nebylo toho málo a nebylo nám smutno. Tak už neplakej."
Máš pravdu, nebudu plakat. Ale neodcházej, prosím. Ještě chvilku neodcházej, ano?

Babičko, nesmutni, já vím: včera už jsem byla zase ta ufňukaná holčička co se ti schovává pod zástěru. Slibuju ti, že už nebudu!
 Já vím, tys měla v životě daleko víc důvodů ke smutku.
Proč jsi mi o tom nevyprávěla, když jsem byla malá?
" A ty bys mi věřila?" vidím tvůj něžný úsměv.
"Vždyť tys byla jedna pohádka. Myslela by sis, že ti jednu z nich vyprávím. To je totiž pravda, žes měla až příliš dlouho svůj svět jen pro sebe. Nevnímala jsi ten skutečný, proto jsi narážela, má malá holčičko."
"Pamatuješ, když tvá sestřička, o pár let starší než ty začala dospívat? Tys začala chodit do školy a žila panenkami a vůbec jsi nevěděla proč se najednou rodiče mezi sebou hněvají právě pro ni. Proč se i ona kaboní a chce vylétnout z hnízda."
Máš pravdu, babičko, bylo to divné údobí. Ale opravdu šlo mimo mne. Já v té době letních prázdnin záviděla jediné. Bylo jich pět v jejím věku kdo přes plot bývali nalezlí přes plot a kuli si své pikle.
 Možná v té době jsem prvně pocítila odloučenost do samoty. Že nemám kamarády než tebe, dědu a Marjánku. A maminku a tatínka jsem brala jako samozřejmost tvořící doma jako židle a stůl s postýlkou a knížkou na dobrou noc.
Televize přišla přeci až později. Ona potom zastupovala mé prázdninové lety obzorem stejně jako přátele a kamarády. Ony byla můj přítel v samotě po rozhlase po drátě, když mamka a taťkou byli v práci a já přišla ze školy.
Bývalo mi dobře také u maminky v kanceláři, když jsem mohla pozorovat dospělé lidi kolem tebe,- šéfovala jsi údržbě v tom velikánském domě co byl vesnicí v baráku kde se každý s každým znal.
Taťka byl pochůzkář pro obranu lidí proti zlým a nepoctivým lidem. Byl často ve službě, ale když přišel domů chtěl mamince vynahradit všechny ty samotné chvíle.
Ani mi nedošlo jak jsou každý jiný, ona uzavřená, on společenský. To proto,že se tak doplňovali a potřebovali.
Ale to vím až jako dospělá.
"No, vidíš, lidé si k sobě musí najít cestu. Neměli to zpočátku také lehké, ale měli se rádi a měli rádi vás. Víš, milá moje, a o tom náš život je.Než to pochopíme zestárneme, viď?"
Nezbývá než souhlasit. Stárnu a nostalgicky chci zpět do tvého  klínu, co na tom, že chudému.
Babičko, neodcházej ode mne!

  Babičko moje milá, zatímco tobě ubíhal čas stále rychleji mně se vlekl ve školních lavicích. Tolik jsem vzpomínala, jako ptáčeti vsazenému do klece mi bylo smutno. Nepopírám, jak jsem nechtěla do kolektivu školky a radši se družila s tebou do školy jsem se těšila. Než jsem přišla, než jsem se poznala s paní učitelkou. Nepadla jsem jí do oka, ani ona poté mne a ta zrada mne bolela od ní celých pět let. Naučila děti, aby se mi smály, že jsem jiná?  připadá mi i po letech, že ano, že za to může ona sama.
  Osud se jí ale také pomstil v božích mlýnech. V dospělosti si mi povzdechla: manžel jí opustil, dcera utekla...
"Nesuď, " slyším tvůj hlas a zvednuté obočí. Nebylo to od tebe zlé. Vlastně jsi se snad nikdy nezazlobila doopravdy. Uměla jsi spoustu špatného ukrýt zástěrou a setřít mi slzy. Věděla jsi o zlu světa své.
I já učitelce dávno odpustila. Naneštěstí jsem druhou, mně spřízněnou pokala až když jsem vycházela ze školy, v deváté třídě.
Ale ne, byly tam dvě tři, které zaznamenaly mou jistou odlišnost a držely mi ruce, abych prošla školním údobím jak se má. Nikdo pro mou tichou povahu včas nezpozoroval, že nedoslýchám a tak zastrčená ve své ulitě jsem se stává pro mnohé jen hloupou. Maminka ale nechtěla přiznat, že se něco takového děje. A tak i proto jsem svůj klid nalézala u tebe. - Podzim, zima, jaro... A už byl čas, kdy jsem mohla za tebou. Jako když se ptáče znovu rozletí! Pomalu už jsi si s dědou zvykla na život na vechtru. Tvárnice co děda pomáhal strejdovi pro nový domek už byly zastřešeny, najednou ubývalo pro vás dva práce. Ty sis uměla ale práci vždycky najít, viď? proto jsi měla slepičky, husy, kachny, králíky, zahrádku a cítila jsi se svým způsobem bohatá. Šťastná jsi ale nebyla, já vím, ale už jako dospělá. Trápila ses, sužoval tě nemoc a bylo ti smutno, že selky pro něž ses honila jsou bohatší než ty. Nebyla to závist, jen smutek. S tatínkem jste se pak hádali po večerech o politice, že spravedlnost nevyhrála a on tomu pomáhá. On ti ale oponoval, že někdo se musí starat o druhé, tak že dělá co může. Nerozuměli jste si. Ale mně jsi to nedala znát. Mé dětství s tebou byl let nad vonícíma loukama a lesy a zpěv. Nikdo se mi nesmál... Babičko moje, tak moc bych ser opět potřeboval schovat pod tvá křídla!