::::"Vidíš, zima už zase dobíhá ke konci než jsme se nadáli. Nedávno byly vánoce a už zase se naše louka odívá do svěží travičky, bledulky a sněženky s petrklíči si navléká jako korálky; za chvilku začnou vyskakovat pampelišky....Jojo, děvče moje, utíká nám to."
"Co se toho stihne za jediný rok stačí stát? Ty už jsi školačka a půlíš zbytek první třídy a já tu vozím kočárek s tvou maličkou sestřeničkou. Je to pěkný buclínek. Už se také rozhlíží z kočárku zvědavá kam se brzy vybatolí, jen co okusí k čemu má nožičky. Zatím doma zdárně leze mezi nohama, odráží se a směje se tomu. Jako když jsi byla ty takhle maličká."
"Jenomže tys měla víc smůly než jsi si tohle všechno mohla dovolit. Tvé vykloubené nožičky ti dovolily  sotva sedět, když se ti blížil rok. Přesto jsi byla úsměvná, miloučká. Plakala jsi málo. To až když jsi povyrostla a musela jsi od rodiny- do školky, do školy. Nevím, nerozuměla jsem ti proč. Myslela jsem při tvé hravosti, že se budeš těšit."
" A z tebe se stala samotářka."
Babičko, netrap se tím. Co bylo, bylo. Skutečně už mnohé těžké chvíle vzala voda protékající naším potokem za humny. Ani u kostelního rybníka už neplují stejné vlnky jako když jsi tam vyháněla husy.
Řeknu ti, usmívám se té naší společné vzpomínce jak spolu jdeme rynkem: Obě si zpíváme, tobě vlaje šátek, který byl tvým přirozeným oděvem dne, mně zlaté chmýří na hlavičce, ty v zástěře s velkými kapsami, já šatky co mi mammka co městskému dítku dávala, ale často jsme se dohodly, že mi stačí jen trenýrky- modré se tenkrát nosily co dívčí...Abych se mohla i koupat.
Jenomže do vody jsi mne nikdy nedostala. Kvůli kluzkému žabinci. Dobře jsi mne postrašila tím kluzkým, že to vodník po mne natáhne ruku.
Jé, jak dlouho já tomu věřila! Hihihi!
A tak nás potkávali venkovští sousedé i "sousedé". Se všemi jsi se znala. Snad tě měli opravdu většinou i rádi pro tvou veselou povahu. Proto jsi se s každým i pozdravila a dál se mnou pokračovala v popěvcích popohánějíc husy.
To bývalo naše léto. Ráno honem za tebou do kravína, když jsem ochutnala cos nachystala; vždy zbylo i k obědu; potom jsem se cákala na dvorku ve vaničce kde mi děda nachystal mezitím vodu ať má ode mne klid, pak oběd, a ty občas na druhou šichtu. prý, že je vás málo. Já vím už ale, žes chtěla více vidělat jak jsi byla zvyklá...a byl večer....Ten byl zase můj.
A právě že to uteklo tak tak rychle, babičko, viď.
Najednou přišel den, a tys už do kravína nešla. Byla jsi důchodkyně.
A já se stala tou školačkou.

A Márinka ti přinesla nové miminko; Říkali jste jí Milenka. Byla tak milá. A Strejda byl Milouš, tak proč jinak?¨
I když Márinka měla tu luxusní mateřskou dovolenou role ošetřovatelky jsi se ujala okamžitě ty, chůva na plný úvazek.
"Márinka měla přeci plno práce. Musela dokončit studia a Milouš bourala přestavovala...Kdo by to stihl?"
"Kdepak ta naše světnička, když jsem začínala s tou naší světničkou s tvým dědečkem?  A kdepak pastoušková světnička kde se kdysi tísnili rodiny nedávno zbavené nevolnictví, kde jsem se narodila já se sestřičkama?"
"Ne, maminka s tatínkem ještě neochutnali tu domnělou svobodu zbavenou nevolnického stavu, ještě byli v područí, když mi umírali."
"ani já si nemohla vybírat.Ale nikdy jsem si nestěžovala, však víš a vidíš. Dokázala jsem to! A to bylo moje štěstí s nímž jsem se s vámi tenkrát loučila."
Babičko, zůstaň ještě; vždyť jsem stále to dítě co tě potřebuje!Vždyť tys to vždycky věděla....

"Nebreč, holka, slzy nepomůžou" stíráš mou uplakanou tvář svou mozolnatou rukou jemnou jak pápěří.
"Joo, plakat nad vší lidskou zlobou, to by bylo v životě o jedno slané moře víc, ale já bych už dávno nebyla. Pomohla bych si tedy pláčem? No, vidíš, ne."
"Svět je jaký je a je jenom na nás si ho nezkazit, i když druzí dělají vše proto, aby nás bolel."
"Ano, i mne často bolela lidská hloupost, zloba, povýšenost...Ta bolí nejvíc. Ale nazvi jí malostí povýšeného, a hned se nad ní usměješ."
Já vím, babičko, mám tě pořád v myšlenkách co vše jsi musela překonat...
Nedokáži sama sobě vysvětlit proč nemám tvou sílu.
"Ty, že nemáš sílu?" Směješ se laskavým pohledem.
"Copak nemáš za sebou kus cesty ve které jsi sama překonala nepřízeň?"
" Vrátím tě do časů malé holčičky. Byla jsi hezké, moc hezké, boubelaté děťátko, když jsi se narodila, ale jako kdybys měla v sobě červíka, který tě uvnitř užíral. Kde proběhla kolem tebe nemoc musela jsi jí dostat."
"Najednou jsi byla tintítko. Maličké, křehké. Nediv se, že se o tebe maminka tak bála. Jen si vzpomeň; než jsi se narodila přišla na svět Zdenička...Nedožila půl roku, byla stejně postižená jako ty."
"Tys ale byla bojovnice, ani jsi si to neuvědomovala a zbytečně jsi se stydívala před lidmi. "
"Ublížili ti, já vím. I někteří dospělí bývají hloupí. Nezlob se na ně, oni to neznají. Třeba jim osud také nadělí, ale později  zkoušku jejich pevnosti."
"Ty máš dobré vysvědčení. Není to jednička, ale je to dobrá známka, nemyslíš?" Hladíš mi dál hlavu uloženou ve tvém klíně jako malá holčička, když jsi mi povídala pohádky.
Mám se před tebou stydět? Honí se mi dál v hlavě.
"Život kolem tebe je jiný, ale i stejný. Máte možnosti, které jsem já neměla. Byla jsem odkázána jenom na tu lopotu. Proto jsem si vážila volných chvilek. I s tebou, i když s tebou byla práce. Bylas takové rozesmáté sluníčko. Pořád sis zpívala a tancovala..."
"Pak už jsi mi musela do školy. Vzdálila ses mi. Mívala jsem tě jen o prázdninách. Jenomže také Márince se narodila první holčička, za chvilku druhá...Pak jsme se s dědou stěhovali. A náhle jsme začali stárnout."
"Ještě že máme ta kuřátka; mysleli jsme s dědou na vás a pěstovali na zahrádce, chovaly na dvorku dárky z lásky. Snad jste tenkrát opravdu sami nevěděli , že pro nás to bylo nadílené bohatství. Nevyčítám. Ono to vše už šlo prostě koupit. No..."
Byli jsme staří a hloupí, viď?"
Ba ne, babičko. Už dávno vím, že jsi mi dala dar zvaný Fantazie a ten mí umí vytvářet tolik bohatství, že plně chápu i tu tvou snahu nám dělat radost pro mnohé tak běžnými dary- zelenina- ovoce, slepička, králík, husa pod stromeček, mák do koláčů...
A vidíš, už nepláču,; máš vlastně pravdu. Jako vždy.
Sladce usínám, má drahá babičko ve tvém klíně.