II/ II

 Hned jak jsem otevřela oči ty už jsi byla, Marjánko, v plné polní jakoby nebyla neděle. Jediný den volna, protože soboty, to ještě nebyly volné dny a tys musela jezdit do školy. Neděle tedy byla den, který měl být volný. Nedalo se ale nic dělat, tys musela pomáhat babičce.
Děda  přichystal už večer do necek vodu a babička v nich namočila prádlo s mýdlovými vločkami. Teď bylo na tobě pomoci doprat.
 Děda nedávno koupil novou pračku se ždímačkou, pokrok!
Šups sem, šups tam! Hotovo, domácháno, doždímáno, pověsit!
Mne v tom mém věku rozmazleného nedochůdčete ani nenapadlo  ti alespoń podávat kolíky, a přeci jsem poslechla, aby ti šla práce od ruky.S bramborami a loupáním to bylo horší. Brzy jsi se vždycky vzdala nad mou nešikovností. Ale tvé hbité ruce si s nimi poradili také.
Nový sporák na elektřinu už byl také pokrok, abys rychleji je připravila, a k nim jsi přichystala sekanou jak ji babička uchystala večer. Měla svou lednici, "špajzku" z kamenného zdiva, kde uchovávala vše, od mouky až po sádlo v kameninových a hliněných rendlících se zelím a dalšími produkty hospodyňky.
Plno velkých sklenic se zelím, které vždy babička s tvou pomocí krouhala a krouhala...
Sádlo zase bývalo z prasátka, které vždy nachystala k vánocům a potom na jarní masopust.
A pak na vánoce rozdávala s bramborami jako Ježíšky.
Ale nazpět do kuchyně, kde to vonělo těžkým, vlhkým vzduchem kamenného domu do kterého se mísila chuť vařeného spolu se šlupkami slepicím...
No, a bylo k poledním. Najedly jsme se  a tys mohla za kamarády. Tak ráda jsi tancovala!
Tedy, se mnou býval s jídlem kříž, ale kde nebyla mamka tam jste se s babičkou netrápily."Nejez neubyde:" průpovídka, která mne osvobozovala mi dělala dobře. babičku mrzela, tys měla myšlenky jinde. jen když je hotovo!
 Že jsi se dobře učila pouštěla tě babička vždycky v sobotu na tancovačky, ale ráno jsi nesměla zahálet. Pak ti zase dala do večera volno. Jen jsi jí potom pomohla sebrat prádlo, když stihlo uschnout. Věděla jsi co má práce a byl by to pro tebe smutný pocit nepomoci jí.
Někdy jsi mne brala s sebou, ale byl jsem takový úvazek navíc. Moc jste mne mezi sebe v tom čase námluv nechtěli. Už vím proč.
Týden u babičky, když jsi byla ty ve škole, sestra u našich ve škole, ten byl pro mne zdánlivě dlouhý. Ale to bylo jen zdánlivě. Nějak jsem byla zvyklá být sama se sebou a zaměstnat se hraním. když mi bylo hodně smutno běžela jsem  za babičkou do kravína. Tam se pořád něco dělo.
Z kravína jsem potom běžela k autobusu čekat kdy už přijedeš. Většinou přijel jeden, druhý...Vydržela jsem se zatím na návsi dívat co se tam děje, pozorovat lidi co dělají, že mi čekání než jsi dojela vždy uteklo jako voda .
Doprovázela jsem tě jako pejsek, já , maličké žábě pyšná na svou krásnou tetu;

II díl/ II.kapitola

   A než jsem se nadála přidáváš, Marjánko ty sama druhý luční kvítek. Tvoje maminka neměla kdy na kytičky, jak říkala. Ani dvorek, maličký, sotva pro pár kaček a slípek nedal víc než záhonek petrželky, jmenované majoránky, libečku na všechna bolení.
   Kvítí si dopřávala z louky. Něžné, křehounké. Mívala ho ve skleničce od hořčice od jara do podzimku jak postupně nakvétalo.
   Na stole před námi je načatá láhev rudého vína: pro krvinky co ubývají- jak hříšně říkáme. Sklenička, dvě denně je přeci pro zdraví.
   Bude se nám líp povídat. Dolévám hrnky s kávou.
   Venku je těžké šedivo, že by člověk rochnil v posteli; shodujeme se.
   Napadlo mi, jestli jsem ti nepřekážela, když mne, maličkou každou chvíli vozili z nevlídného, průmyslového severu sem, do vesnického zátiší nabrat sil. Ufňukaný uzlíček, to jsem byla já, batole věčně rozpíchané po penicilínu, s věčně tekoucíma ušima. Nesměla jsem ani ofouknout. Taková se mnou byla slota.
   Směješ se. Ano, přesně taková jsem prý byla houžvička. Zatímco Alík, jak jste si v partě přejmenovali Apolenku  měla být spíš klukem svou neposedností, byla ráda, že mne může odložit, bylas ráda, žes měla takovou panenku na chování.
   Alík musela chodit do školy a k vám už mohla jen  na víkendy.  Nadšená z toho nebyla, protože musela opouštět svou partu, ale vesnický spolek vrstevníků kolem jí to vynahrazoval. S ním se dalo lézt po stromech, koupat v rybníce, bruslit na něm....
   A taky že já jí nevysela na krku. Kočár se mnou se strčil na dvorek a...tys už dohlédla na ten můj nekonečný nářek. Houpy, houpy, hou.
   Jen ten čas ve vlaku, ten jí štval.V tu chvíli by nejraději zůstala se mnou u vás a možná by mne i občas pohoupala.
   Nedalo se. Musela do školy. Záviděla nám?
   To nám už asi neodpoví.
   Černá hodinka padá do tmy až musíme rozsvítit.
   Jako bychom přetrhali tu chvíli co nitku vzpomínek noříme se do současnosti. Tolik už to je let!

díl druhý//Já, ufňukánek I.

   Je lednový podvečer. Stmívá se o slepičí krok později než ještě nedávno, když jsme slavili společně vánoce.
Vlastně, už dlouho mám svou rodinu odvátou od hnízda, které hýčkalo mé dětské krůčky.
   Já, neduživec odkázaný na  neustálý dohled....
   Tedy, když jsem byla malá. Hlavně od maminky hýčkaná. Věděla co je to přijít o dítě z důvodů nemoci. Byla proto až moc pečlivá.
   O to víc jsem milovala hnízdečko babiččino, která se s ničím nestíhala párat.Jenom tam jsem mohla být vílou v rozletu.
  A ty, Marjánko: Sedíme naproti sobě, obě už babči a konečně si vychutnáváme kávičku oproštěny od starostí "Co ty potomkové"; Jsou už ve světě a jen nás navštěvují, aby zkontrolovali naše stáří. Jak z legrace říkáme:" Jestli ještě dýcháme."
   Dýcháme, viď?
   Obě svobodně a spokojeně. Za námi zůstává zametená, čistá cestička s růžemi i bodláky, které jsou najednou jak na tom poli s vlčími máky docela pohlednými v kytici vzpomínek.
Budeme spolu vázat jeden kvítek k druhému, Marjánko  kdysi křtěná z lásky Marie Anna, a poté zvaná Marjánka od rostlinky majoránky pro zdravou mysl a pohodu domu.
  Narodila ses babičce, když moje mamča začala chodit za klukama, jak se říká - zapalovala se jí lýtka.
Když jsi ty začala chodit do školy mamča si uchystala svatební šaty, protože potkala mého tatínka.
   Když jsi končila školu teprve tehdy jsem se narodila já.
   A tak se stalo, že jsem získala tetu, která mi byla v životě blízkou sestřičkou, neboť ta vlastní odešla záhy do světa a zavřela za sebou vrátka.
   Ona se  sice vždycky bude vracet, ale, co nadělám, kus pupenční šňůry mi zůstává ve zdech kde jsi ty, Marjánko.
  Že nechci tesknit, že ne? To víš, že ne. Vždyť jsme prožili tolik rozmarného a veselého!
Tak dávám první kvítek do vázy a zhasínám. Káva i sklenka červeného pro lepší prokrvení  už je dopita. Je čas jít spát.