Babičko, řekni

Babičko milá, zase se ti zavírají oči, a ještě je večer daleko. Teprve si domyla nádobí, donesla dva nové kýble s vodou od pumpy ze zahrádky a zveš mne opět, ať se zatím proběhnu po louce. Víš, že mám své oblíbené místečko u tvého záhumenku tam, v poli, u polní cesty a u trati, který obepíná maličký můstek velký akorát přes koleje. Umělý spojovací  nával, který se udělal, když stavěli trať. Rostla tam veliká lípa, široká, že by ji ani děda neobejmul.
Slíbila jsi mi, že až se vrátím, budeme si zase povídat.
Už prý jsem povyrostla. Jsem prý už přeci školačka a tak za tebou smím jezdit jenom o prázdninách.
Musela jsem tedy všechno stíhat a neměla čas sledovat, že nejsi v pořádku, že ti ubývá zdraví. No ju, je to tak: 10ti leté kuře, rozmazlované a hýčkané kam se podívá.
A tak běžím loukou rozevlátá jako to ptáče, prozpěvující si, halekající, nikde nikdo než já, nebe a louka plná svěžích trav. Běžím bosa a vychutnávám doteky s její pichlavou jemností zatímco spíš a děda v lese trhá borůvky na prodej i do zásoby.
Jednou mne vzal s sebou. Lhala bych, bral mne často, ale tenkrát mi dal jediný pohled v životě. Poletovala jsem lesem stejně rozpustile a kradla mu borůvky z bandičky. No, a od té doby jsem věděla"cenu práce" a trhala sama nejen do té drzé pusiny, ale pomáhala i jemu do bandasky.
Tentokrát jsem ale chtěla být s babičkou.
Už musíš být vyspaná! Pospíchám zpět.
A opravdu, sedíš v kůlničce a cpeš huse šišky jako by se nic nestalo. Vůbec netuším, že jsi už nemocná.
"Tak co? Treperendo!" vítáš mne a směješ se .
"Pomůžeš mi?"
Nepomůžu, ty dobře víš, že se bojím hus kvůli houserovi, který mne jednou poštípal. Respekt mám i z kačen a kačera.
Zato přisedám: Vypravuj, prosím....
"A o čem? Vždyť už všechno víš."
Nevím, babičko, ještě toho nevím moc. Jsem malá a pořád ještě věřím na pohádky. A tvoje vyprávění je jedna velká pohádka bez draků a princezen. Copak je to možné, že někdo byl tak chudý jako jsi byla kdysi ty? Copak je možné, že maminka byla malou a teta, že se teprve měla narodit?
"Ty  moje treberendičko, když myslíš, tak poslouchej. Vezmi tento hrnec a ukliď ho, půjdeme dědovi nachystat večeři a přitom ti  to povím jak že se to stalo, ano?"
Honem uklízím, koš a ošatku. Azore, ty počkej v boudě, dojde i na tebe, teď hlídej.....
A než se děda vrátil vím už jak se to stalo, že maminka dostala vytouženou sestřičku.
A teď už prý honem na kutě, děda je unavený, chce mít klid.
Choulím se k němu a k televizi, která přibyla  na večerní zprávy, až usínám, blažená. Je to ale krásné mít takového dědu a takovou babičku....