Babičko, prosím tě, pověz mi - teď už jsem dávno dospělá a sama babičkou jako jsi ty:Bílé vánoce v postýlce u tebe už zapadaly mnohým sněhem  a  cestička  k tobě se změnila v silnici plnou aut spěchajících odněkud někam. Proč jsou mí vnuci jiní než já byla? Je to proto, že jsou kluci? Že se stydí se přitulit a vyprávět si?
Co já bych za to dala se k tobě přitulit a žít v pohádkové zemi, kterou jsi mi vytvořila .Pravda, i maminka to byla a všichni kolem mých dětských krůčků až do dospělosti.
Ano, přišlo období, kdy jsem chtěla být už dospělá jako oni. Jenomže, ten můj dospělý svět byl  naprosto jiný. Dětský, kdy se nic nemusí a všechno vzniká samo.
Vyskočila mi říkačka, kterou jsi mi často musela vyprávět; Znala jsi jí paměti a brzy jsem jí znala i  já.
Měl tatíček, měl tři s dcery
všechny se mu provdat měly;
Nejstarší, když dceru vdával,
300 tolarů jí dával....
Nejmladší když pak měl vdáti
neměl už jí co podati
Tatíčku, mne  neubude,
vaší věrnou dcerou budu...
Stalo se, a tys vyvdala maminku, brzy ti vyrostla i Marjánka, kterou už jsi mohla zase víc zaopatřit. Zdali ti jedna či druhá ku stáru nabídla, hříšná provazu, aby ses šla oběsit či podobného podaru? Kdepak!Obě jsi vychovala dobře, že kdybys jim neměla co dáti, ony ti budou věrné a láskyplné. Věděly přeci, že tys sama zadarmo krajáče nedostávala.
Dnešní generace?
Já ti nevím.
Je mezi námi všemi taková chmurná  záclona mamonu a vlastnických tužeb.
Tvá nejstarší dcera už je prabábou a vždycky nás milovala jako seber samu a od každého sousta dělila sousto i pro nás všechny.
Stejně tak Marjánka, však víš; Byla ti i dědečkovi  nablízku v poslední hodince a neopustila vás.
Jak moje děti? To se tě ptám, prosím. Nevím sama.
Mám tři jako v té říkance. Nejmladší je synem. Nemám ji co dáti, protože provaz bych nikdy neužila ke ztrátě svobody, utopit bych nikdy nepřipustila nikoho z blízkých; zbývá ona almužnička, brašnička poloprázdná, v níž jediný dar je láska k nim.
Je to málo? Co myslíš ty?
Kroutíš hlavou; dala jsem jim přeci veliký poklad- vyrůst v osobnost. A co že dostávali k tomu navíc to by stejně tak nikde nekoupili. Viď, že ano?
Spokojeně pokyvuješ.: " Co já bych za tyto mince dala? Nebyl přeci nikdo, kdo by mi je přidal do uzlíčku. Musela jsem je trpce sbírat. Zato odměny bývaly jako jahodové plůdky. Tak chutnaly i polibky dcer a později i vás. Copak to je málo?"
Za chvilku do nastálého ticha přidáváš: " A proč tak vážně? Copak jsi zapomněla, že každý z nás má svou pěšinku před sebou? Co na ni sklidí je přeci jenom jeho věc, nemyslíš? I když bude sahat po sladkém vysoko, ve velkém, zhořkne mu. Když se ohne pro lesní jahůdku v kamenité skále ucítí její medovou chuť."
"Pro mne byla kdysi nejdůležitější chvilka večer, když konečně jsem usedla a viděla šťastně spící tváře. Ano, tenkrát jsem si pro sebe broukala veselé popěvky, že je dobře, že vás všechny mám. A když jste byly smutné, tu jsem zase vesele zpívala, abyste viděly, že svět je vlastně fajn. A není snad?"
Musím se přiznat, že vlastně sama nevím; přesto musím uznat, že asi máš pravdu. Pláčem a stýskáním věci nenapravím. Každý máme tu svou cestičku.
Mimochodem, babičko, vzpomínáš, když si bral Marjánka toho svého? Málem jsem jim tu cestičku pokazila skrze bláto. Jedinou loužičku v okolí. Ale to až příště.
Já, maličká se ti schoulím do náruče a budeme si zase hrát na pohádkovou zem, kterou jsem propadla až sem, kde je skutečný život.

Dokud jsem, babičko byla malá podporovali jste mne s tatínkem v malování; stále jsem od vás dostávala při každé příležitosti omalovánky, čtvrtky, bloky, pastelky. Měla jsi radost z každé mé malůvky a já se o to víc snažila. Ty mé čmáraničky byly jako tvá sluníčka. V
Od první třídy jste doplňovali moji knihovničku o knížky, které jsem mohla číst sama. Dodnes mám své milované knižní idoly. Třeba tu knížečku o Vendulčiných oříšcích. Ani už nevím kdo ji z českých spisovatelů napsal. Zůstala u maminky někde v hloubce knihovny. Naposled byla otevřená, když byly malé mé dcery. Kluky už nezajímala.
Byl o tom jak Vendulka dostala tři oříšky, které jí splnily přání nebýt holčičkou a nemusel poslouchat chodit včas spát, jíst a podobné věci co musí děti dělat. Stala se tak kuřátkem, stromem...
Nejlíp je být člověkem a mít postýlku ustlanou tvou rukou, babičko. V ní tvoje pohlazení upracovanou rukou, která v tu chvíli bývala měkounká a teplá.
Ještě byla rozpálená horkou vodou, kterou jsi ve dřezu domývala nádobí a předtím jsi nanosila ze studeného, zimního dvorku, abys mi ji ohřála do plechové vaničky postavené na dvou židlích, když se tak ráda cachtám.
Než usnu děda vodu vynosí a uklidí po mně potopu.Copak dítě, zvlášť rozmazlené po městsku ví co je kolem toho práce? Je to pro ně stejná samozřejmost jako doma otočit kohoutkem.
Strejda,- už mu tak mohu říkat, vždyť si ho Marjánka vezme jen co sleze sníh a do ulic se vplíží březnové jaro- slíbil, že z prvních věcí udělá pořádnou koupelnu s vanou a zavede od pumpy domů řádnou vodu a udělá pořádný kanalizační odpad a...
Babičko, cos na ty plány říkala? Necítila ses odsunutá s dědou na druhou kolej?
"Víš, že ani nevím?" hladíš mou halvu přemýšlejíc jaké to vlastně tenkrát bylo rozhodnutí. Věděla jsi, že má pravdu. Tolik už se toho od tvého odchodu z domova změnilo k lepšímu, a přeci. Ten domek jste si vybudovali ty a dědeček. Najednou vás v domě přibývá, přestože Květka odešla tak daleko.
"Kývla jsem." dodáš po chvíli.
"Kývla jsem, že si místnosti rozdělíme, jen kuchyňka zůstane s koupelnou společná. Dovolila jsem mladým i vybudovat si z chlívku ložnici. Beztak už nikdo z vás nechtěl kozí mléko. Pašíka, jak správně děla Marjánka si stačí objednat u selky, ušetříš si shánět krmení a vyvářet hrnce pomyjí.
Tak se stihly na vánoce dvě zabíjačky. Maso jsi poctivě rozdělila mezi děti stejně jako s podzimem brambory ze záhumenku. Na víc jsi neměla. Přesto jsi cítila, že rozdáváš poklady. To tobě nikdo nedal dřív než jako almužnu krajáče.
Moc hraček jsi mi nedala, pokud si vzpomínám. K čemu hračky? Sama jsi je neměla. O to víc jsi mne učila používat fantazii, vytvářet si svůj svět.
Pamatuji si, že v době dospívání jsi na vánoce přivezla pro mne do výbavy dva ručníky a od té doby jsi mi začal podobným krokem střádat výbavu. Věděla jsi, že i to je dar. Promiň, že já to tenkrát  nevěděla. Protáhla jsem asi viditelně obličej, ale tys byla natolik rozumná, že sis toho nevšímala." No ju, hloupé dívčisko."
"I  tvoje maminka byla v určité době moc choulostivá na chudobu. Chtěla se líbit mládencům a styděla se za naši chaloupku, za své chudé šaty. Tak také proto se dala na švadlenku. Aby měla šaty co nemají kamarádky. Později podle módy strojila i vás a to ji naplňovalo pýchou. Možná sis toho nevšímala. Ale jistě i ty ses ráda strojila."
"Já bývala ráda za halenu s jupkou; jen, když mne zahřály, třeba selkou obnošené!"
"Když jsem si brala svého dědečka dal mi dárkem od své rodiny krásné, květované šaty. Bylo to vykoupení za jeho útěk z domova, nezdárného. Hlavně, že se usadil. A přesto se domů vracel jen  jednou za dlouhý čas. Žil pro nás. "
"Bože, ty to víš, jak já ho měla ráda!" vzdychla si babička a zahleděla se do věčnosti kam za ní odešel po několika letech stýskání si, že ho opustila moc brzy."
A já opět zavřela oči, že si o nich nechám zase zdát.

Babičko moje, opět mezi nás už usedá podzim, zima, budou vánoce a já smím k vám, na vechtr na prázdniny. Moc se těším, protože už umím  písmenka a tys povídala i za dědu, že už se těšíte, jestli mi dá Ježíšek knížku s pohádkami, že ti budu číst. Už je to tak dávno, kdy byla malá školačka moje maminka a četla ti. Také Marjánka ti vyrostla rychleji než jsi stačila vychutnat její dětství.
Ne, tobě nikdo pohádky nečetl, ani jsi neměla kdy sama se naučit číst. Frantík, když si tě namluvil se ti snažil naučit písmenkům, ale- bývalas na to unavená, tak tě naučil hlavně se umět podepsat.
Ani pohádky ti neměl kdo vypravovat, jenom maminka, když byla už nemocná a ty ses o ní musela starat. Většinou jsi při nich usínala opřená o maminčinu duchnu, tak chudičkou a prořídlou, že vás sotva hřála. Kdysi patřila vám, dětem, když jste byly maličké, ale pak ji víc potřebovala křehounká maminka. Byla průhledná, bílá jako víla. Leč smutná víla. Jen v očích jí svítily plamínky lásky a dobroty.
Pohádky: to bývaly historky, které si v čelednících předávala chasa z úst do úst a leckterá ti utkvěla v paměti. Potom jsi je vypravovala ty sama jak jsme se kolem tebe batolili.
Ano, já jsem toho času benjamínek. Dospěla i Marjánka a brzy prý se bude vdávat. Má svého milého, který za ní jezdí na motorce. Je nejenom velice hezký, ale i šikovný a proto se vám také líbí.
Marjánka je děvče jako květ, každý mládenec se za ní podívá a každý s ní rád tancuje. Máš z ní radost.
Zároveň vám s dědou začíná být smutno, že budete za chvilku sami. Odrostla Marjánka a my s maminkou, tatínkem a s mou sestrou Hankou bydlíme  dál než bys chtěla.
Jezdíme k vám vlakem a ta cesta je pro mne velkým dobrodružstvím, protože do vsi trať nevede a my k vám chodíváme kolem chmelnic topolovou alejí. Stromy jsou pro mne vysoké až do nebe.
Dokud jsem tak malá a droboučká vždy si mně děda či taťka bere na tzv koníčka a nese mne cvalem: Íjáááá!
Ještě před vsí voní vedle chmele v létě, v zimě pekárna svým čerstvým chlebem. Ty nám většinou vyjdeš naproti...Prostě, pohádka pro vzpomínky.
A už zas jede vláček předčasným večerem zimního času. Vagon voní jiskrami, za oknem do bílé krajiny poletují hvězdičky z lokomotivy, lidé pospávají,  chlapi hrají na kufrech mariáš či prší, děda se rád přidá.
Já , opřená o něho  sleduji napínavě dění, a než se mi zavřou oči už vystupujeme.
Tentokrát na nás nečekáš, topíš, aby mi nebyla po příchodu  zima.
Marjánka je s milým u jeho rodičů.
Děda mne bere opět na koníčka, aby nám cesta lépe utekla.
Maminka s tatínkem přijedou za námi za dva dny, až skončí pracovní týden a vánoce se rozběhnou. Maminka přiveze za to cukroví, abys neměla tolik práce.
Ty zatím s dědou nachystáš husu doma vykrmenou...
A já ti budu číst. Už se na to těším.
No, vidíš, babičko. Ten den tak rychle utekl, ani jsi mi dnes nestačila vyprávět. Uvítala jsi mne velikou pusou, hrnkem šípkového čaje s lahůdkou- citronem a k němu vánočkou. Však jsi jich musela stihnout upéct do zásoby!
Sotva dojídám a usínám za praskotu ohně v kamínkách. Po studené cestě je v té tvé světničce tak milo! Vůbec nevadí jak pramínky stékají po vlhké , kamenné zdi domku stavěného s láskou, leč nejvyšší skromností.
Vnímám tvé drsné, leč něžné ruce, které mne pomáhají svléknout a přikrývají duchnou...a spím. Šťastně spím pohroužená do pohádkového snění....

Zdálo se mi to? Ne, tak jsi mi to povídala večer při vaření, a potom ještě, když jsme s dědou krájeli houby na sušení.
Všude bylo krásné teploučko....
Usnula jsem pak schoulená u dědy při sledování zpráv. To už jsme nemluvili. S dědou stačilo prostě být vedle sebe a koukat. Z okna na silnici , na vlaky, při poslechu dráťáčku sledováním oblak, třeba už večerních, na zahrádce jsme se jenom tak dívali před sebe- za motýli, za ptáky, za šumem větru...
Včera večer jsem vyzvídala jak maminka dostala svou Marjánku, sestřičku....
"Tvoje maminka moc chtěla mít sestřičku, ale nějak k nám nechtěl čáp přiletět s miminkem. Děda jí koupil panenku, ale tu brzy odložila. Prý s klukama je větší legrace. Tak jsme pomalinku na malé miminko všichni přestali myslet."
"Najednou ale přišlo jisté jaro, tvé mamince už bylo 14 let a začala myslet spíš na parádu než na lezení po stromech a já pocítila, že přeci jen ta vrána či čáp přiletí a přinese nám nadílku. Kdepak bych si uvědomila, že to stihne mamince pod stromeček?"
"Zatím jsem nikomu nic neříkala. Dál jsem chodila naproti dědečkovi jako jsme spolu chodili ještě nedávno, dokud jsme bydleli ještě na vsi, obhospodařovala zahrádku, zvířátka; A léto ubíhalo a já jsem se kulatila. Už o tom nešlo mlčet. Děda už to poznal dávno, teď jen na to připravit maminku, Už to bylo jisté. Miminko jí dá čáp či vrána pod stromeček plus mínus."
"Ani už nevím jak maminka reagovala. Myslím ale, že v tu chvíli měla tisíc jiných myšlenek než že se má stát přeci jen sestřičkou. To víš, slečna. Za chvilku tě potkají stejné starosti, které teď prožívá také tvoje starší sestřička. Aby se líbila mládencům a jeden jí patřil."
A babičko, byl takový? Co myslíš?
"To víš, že byl. Bylo jich několik. Proto na mne neměla čas, vnímat, že jí říkám, že se dočká takového Ježíška."
"No, a najednou bylo léto pryč, překulil se podzim, večery začaly být dlouhé a už tu byl jen poslední týden do vánoc. Květka se nemohla dočkat vánoc a byla přičinlivá  až jsem žasla. Až najednou večer jsem jen vzdychla, a je to tady..."
"A bylo. Ráno byla Marjánka na světě. To jméno jí dala tvoje maminka - Marie Jana jsme jí křtili za několik dnů. Dědeček mi jen připomenul: Vždyť jsi prohlašovala, že už jsi bezvěrec; Ale copak se dá lidská láska poměřovat vírou a nevírou v Boha? Člověk přeci jen hledá oporu pro štěstí druhého i v té víře v srdci. Tam ten jeho ochranitel zůstává. Jak jinak bych mohla projít svým minulým životem bez úhony?"
"Říkáš mi dnes, že jsem přeci byla chudá; ano, ale to víš, že jsem si v koutku občas poplakala, to už jsem ti přiznala přeci. A pak nastoupil nový pacholek, často pachole, sirota, či děvečka sotva odrostlá dívčím střevíčkům jak se říká, přitom nikdy střevíčků nezkusila a před zimou jí chránila jenom kravská moč a onuce..."
"Víš jak teplo bylo v seně, když se zadýchalo? Vlastně mi bývalo dobře i v té lopotě. Měla jsem své místo a mohla jsem přidat krajíc i svým sestrám, které by beze mne byly stejné siroty."
"Ale tys chtěla poslouchat o Marjánce a mamince. No, tak už od vánoc byly ty dvě všude spolu. Maminka se jí stala chůvou a všude jí s  sebou vláčela. Jestli z tak veliké lásky či zodpovědnosti, to já nevím. Ale ráda jsem je pozorovala, to mi věř."
"Všechno trvalo než se Marjánka postavila na nohy. To maminka šla k sousedům na svatbu své družky od dětských let a...potkala tam tatínka: Ale to už je jiná kapitola. "
"Děda už šel sledovat co se děje ve světě, běž, ať ti tam nic neuteče."
Je to tak, věděla jsi o mě jak jsem zvídavá, nic mi nesmělo utéct, zvlášť v té novince, televizi! A tak jsem se schoulila k tomu dědovi do klína a...už jsem říkala, že jsem hned usnula.

Babičko milá, zase se ti zavírají oči, a ještě je večer daleko. Teprve si domyla nádobí, donesla dva nové kýble s vodou od pumpy ze zahrádky a zveš mne opět, ať se zatím proběhnu po louce. Víš, že mám své oblíbené místečko u tvého záhumenku tam, v poli, u polní cesty a u trati, který obepíná maličký můstek velký akorát přes koleje. Umělý spojovací  nával, který se udělal, když stavěli trať. Rostla tam veliká lípa, široká, že by ji ani děda neobejmul.
Slíbila jsi mi, že až se vrátím, budeme si zase povídat.
Už prý jsem povyrostla. Jsem prý už přeci školačka a tak za tebou smím jezdit jenom o prázdninách.
Musela jsem tedy všechno stíhat a neměla čas sledovat, že nejsi v pořádku, že ti ubývá zdraví. No ju, je to tak: 10ti leté kuře, rozmazlované a hýčkané kam se podívá.
A tak běžím loukou rozevlátá jako to ptáče, prozpěvující si, halekající, nikde nikdo než já, nebe a louka plná svěžích trav. Běžím bosa a vychutnávám doteky s její pichlavou jemností zatímco spíš a děda v lese trhá borůvky na prodej i do zásoby.
Jednou mne vzal s sebou. Lhala bych, bral mne často, ale tenkrát mi dal jediný pohled v životě. Poletovala jsem lesem stejně rozpustile a kradla mu borůvky z bandičky. No, a od té doby jsem věděla"cenu práce" a trhala sama nejen do té drzé pusiny, ale pomáhala i jemu do bandasky.
Tentokrát jsem ale chtěla být s babičkou.
Už musíš být vyspaná! Pospíchám zpět.
A opravdu, sedíš v kůlničce a cpeš huse šišky jako by se nic nestalo. Vůbec netuším, že jsi už nemocná.
"Tak co? Treperendo!" vítáš mne a směješ se .
"Pomůžeš mi?"
Nepomůžu, ty dobře víš, že se bojím hus kvůli houserovi, který mne jednou poštípal. Respekt mám i z kačen a kačera.
Zato přisedám: Vypravuj, prosím....
"A o čem? Vždyť už všechno víš."
Nevím, babičko, ještě toho nevím moc. Jsem malá a pořád ještě věřím na pohádky. A tvoje vyprávění je jedna velká pohádka bez draků a princezen. Copak je to možné, že někdo byl tak chudý jako jsi byla kdysi ty? Copak je možné, že maminka byla malou a teta, že se teprve měla narodit?
"Ty  moje treberendičko, když myslíš, tak poslouchej. Vezmi tento hrnec a ukliď ho, půjdeme dědovi nachystat večeři a přitom ti  to povím jak že se to stalo, ano?"
Honem uklízím, koš a ošatku. Azore, ty počkej v boudě, dojde i na tebe, teď hlídej.....
A než se děda vrátil vím už jak se to stalo, že maminka dostala vytouženou sestřičku.
A teď už prý honem na kutě, děda je unavený, chce mít klid.
Choulím se k němu a k televizi, která přibyla  na večerní zprávy, až usínám, blažená. Je to ale krásné mít takového dědu a takovou babičku....

 Dobré ráno, milá babičko! Já ostuda otevřela oči vždy, když tys už měla podojeno na statku, odvezené mléko , na stůl jsi mi připravila kafíčko z melty, abych sílila, drobek zlobivý, čerstvé rohlíky, máslo z máselnice a marmelády...Jediné naděje, že s ním s chutí.
Nikdy jsem nepila tak dobré kafíčko...Cítila jsem se dospělá, a co jsem věděla, že existuje jiné co pije mamča s ta´tkou? Jediný rozdíl jsem viděla, že oni si nedávali mléko, a to mi nechutnalo tolik.
Rozdíl mezi mnou a sestrou bývala, žes řekla:"Nejez neubyde" a já odložila talíř, že aspoň bude k večeři, i když mi toto zůstalo a přesto, že své proporce už mám dávno široké.
Sestra zase honem dojídala, aby nezbylo. Co kdyby už nebylo? Byly jsme děti, no.
Ty ses nikdy pořádně nenajedla. Nikdy jsi si ale ani neposteskla.
Babičko, co je to bída?
"Bída? Bída je v duších lidí. Můžeš mít krmě kolik chceš, a přesto jsi chudák."
"Největšími bídami pro mne byly dvě světové války. Když začala první začala se tvoje babička rozkoukávat  po životě, kam půjde se sestrami. Všude kolem se valili chudí, kteří byli chudší než my. My měli sebe a měla jsem štěstí, že vždy jsem našla práci. Co na tom, že byla těžká až jsem si, to musím přiznat, i já upustila znavená slzičky. Ale pak jsem si vzpomněla na ty za plotem co čekají na odhozené plevy-  a dala si facku!"
"Pak přišla ona krize; bylo to v době kdy tvoje maminka  začala chodit. Měla jsem štěstí, protože selka mne chtěla mít u sebe. Věděla, že odvedu práci za dva jak jsem byla zvyklá se starat i o sestry. Co si naříkat? Jen aby Frantíkovi zůstala práce na dráze! On se tam také rozkoukal a získal několik profesí, proto byl také takzvaně nepostradatelným. "
"Tvůj děda to vůbec uměl. Tvářil se, že s politikou nemá vůbec nic společného,zdál se být zbabělcem. přitom alespoň roznášel chleba, kterého se nám podařilo sesbírat.Samozřejmě, že se na takové věci po válce rychle zapomenulo. Ale kde na nás s pýchou! Nás hřálo vědomí, že se lidé najedli."
"Co byla větší bída byli tahy lidí do koncentráků, jak říkával Frantík co viděl na nádraží. Musel otáčet hlavu. Hůř než zvířata!, se vždy zlobil."
Naše vesnice byla zónou a my vlastně žili v jakémsi vakuu kde jsme sledovali přesuny. Tak jsem to vnímala já. Když jsem chodila naproti Frantíkovi na zastávku na hranici území, vždycky jsem měla větší starost, aby on, nedej Bože...Mohlo se stát cokoliv. A děvčata. Pořád jsme je hlídali u dvorku. Nesměli dál než do školy a ze školy, což stejně neuhlídaly. Tvou maminku s klukama z okolí totiž mimo jiné zajímaly cizí zahrady a úroda na nich."
"A pak už nastával konec války: Děvče moje, kdybys viděla tu rudou oblohu za nocí! Kdepak by nás napadlo, že někde v té záři jsou ženichové! Tvůj tatínek byl nucený pomáhat stavět chemické závody v Litvínově a tvůj strýc, jeho bratr se někde v německé zóně plížil při útěku z koncentráku lesem. A všude létali bombardéry. Ano, tenkrát jsem se skutečně bála i modlila."
" Modlitby mne přešly, když pak nastoupily pochody smrti. Holka, co já se tenkrát naplakala nad těmi ubožáky co šli kolem,- zbídačelé trosky co připomínaly mrtvoly, které v hrobě nestihly zetlít a navlékl se jim šat z cárů předešlých! Navíc, za každým z nich jsem viděla i tváře ze své drahé domoviny. Co z ní udělali???"
"Přestala jsem definitivně věřit na jakéhokoliv Boha, ale o to víc jsem začala věřit sama v sebe."
" I stalo se několikrát, že jsem i chleba přihodila, nejednou jsem i ukradla, budiž mi odpuštěno, selce od prasat. Jednou mne to stálo málem život. Ještě, že německý vojáček měl slitování a jen mne puškou srazil zpět do příkopu..""Přišla jsem domů sice s krvavou hlavou, ale Frantík mne pevně obejmul: Ještě že jsem se mu prý vrátila.Stejně jsem nepřestala...."
"A najednou bylo po válce. Květka jakoby dospěla, chystala se nastoupit do nedalekého města na vyučení se, vybrala si být švadlenkou. To jsem jí schválila pro vědomí jak roste do strojení se. Kde bych na to brala?
Teď už jsem se mohla bát jediného. Cesta vedla kolem kasáren a ona byla samý kluk od dětství. Víc kluk než holka. Ale...je to zábrana pro lásku? Ještě, že s ní chodila i Věrka. Byly stále jako dvojčata. Chachacha...."
"No, vidíš, a zas bude čas jít na krmení." uzavírá babička vyprávění a já běžím pro nůši. Jen srpek mi nepůjčí. Ruce  prý mám levé jako když maminka začínala a učitelky jí hubovaly. navíc ty moje prý jsou párátka, ani by strp neunesly. Inu...
Kdybys viděla teď. Přesto jsem srp neochočila dodnes, babičko;

Babičko, spíš; jsi unavená, já vím. Už několik dnů co jsi se odstěhovala z vesnice nemusíš do chléva. Jsi konečně důchodkyně a máš jen těch svých pár králíčků, slípek a kačen. I dvě husy jsi si pořídila k doplnění vánočního stolu svých milých.
Děda už přestal jezdit před rokem do Kladna a byl plný elánu vám tu vytvořit všechno co je třeba.
"Vzpomínáš?" říkává. "...tenkrát jsme začínali holými zdmi. Co je proti tomu plot, králíkárna, vrátka, bouda psu?:.." a směje se při práci.
Ty teď, babičko konečně po obědě odpočíváš; nádobí ve škopku zatím okape.
Jsem nevděčná, že ti ho neumím uklidit, rozmazlili jste mne; říkám si s odstupem času a vím, že bys mi řekla: "Takový mrňavý střízlíček; běž raději ven, bude ti líp chutnat!"
A tak běžím na louku. Ještě stále voní létem. Uvědomuji si, že i maminka, když dorůstala mohla takhle poletovat?
Jako dítě ani nevím, že maminka byla v té době, když jste dokončovali domek ve vsi stejně malá a že jsi ji nikdy nehonila, laskavě milující do práce. Věděla jsi přeci moc dobře jaké to je nemít dětství.
Dětství...vynahrazovala jsi si jeho část vždy, když byli ve vsi nějaké svátky- pouť,posvícení, dračky...I já si pamatuji tvé maškarní převleky z masopustů; obzvláště ten převlek dědka s nůší.
Nebo schovávačky, když jsme šli čekat na trať na dědu! Uff, ten se lekal a vzápětí se hudrujíc pod vousy smál tvým nápadům!
Kde byly ty starosti o sestřičky! Schovaly se do minulosti. Světla měla svůj hrob pohozený u Litoměřické hřbitovní zdi jako sebevraždkyně, ani ti nedali vědět, když jí zahrabávali do země.
Márinka už je dávno vdovou, ani si neužila manželství; však na ni nebyl hodný. Teď žila v Domově důchodců, smířená se svým stavem.
Čas je léčitel, říkáš vždycky nad rozbitým kolenem, babičko a foukáš snažíc se rozesmát bodrým vtipem. Že si po čase nevzpomenu?
Jak bych mohla, babičko.
Otvíráš oči, a já, stulená ve tvém klíně ti šeptám do vlasů. Mám tě ráda, milá babičko;tvůj teplý úsměv uprostřed laskavých vrásek, tvé dlaně, hrubé a vrásčité hladíc mne po vlasech: Mám tě moc ráda...

Babičko milá, tolik vody uteklo ve vsi potokem, tolik dnů se překulilo čtyřmi ročními dobami; pověz mi, když jste s dědou stavěli domek: Jak jste to , proboha stíhali?
"Jak? Jednoduše. Nebyl čas na jiné. Byl to hlavně úkol pro tvého dědečka, když se vrátil ze směny. jen si zdříml a  už dával kámen ke kamenu, míchal maltu, a občas zašel na jedno pivečko k sousedům- Beranů se jim říkalo. Byli tak dobří, že si svou hospůdku udrželi i po znárodnění. A to tenkrát byla věc!"
"Děda tam zašel, pivečko si dal jedno a vždycky tam měl koho poprosit o pomoc kde nestačil. Měli ho rádi, pomohli kdo mohli lidi kolem.
" Jooo, tenkrát bylo mezi námi, chudými míń závisti a víc ochoty pomoci si.Blížila se válka, kolem bylo nějaké napětí, lidé z měst se báli houfného propouštění, i děda se bál. Na depu to bylo všelijaké. Přesto se děda usmíval a utěšoval mne: Přežili jsme i bídu, přežijeme i tenhle marast. Jsme na to dva a práce se oba nebojíme, vždy ji najdeme."
"A dával kamen ke kameni;  vedle nás  stál maličký domek, pastouška, kde měli dcerku malinkou, jen o rok starší než moje Květulka.  Její maminka se mnou dělávala v kravíně co jsem přišla do vsi. Muž jí umřel sotva se Jarmilka narodila a začal chodit- na souchotiny. Jednou mi pověděla, proč Květku nedáš k mé sestře co je doma, protože je švadlenou, tak je uhlídá obě? Beztak rostou vedle sebe jako sestry, všude spolu."
"Tak jsme si plácli, jak se říká,. Chromé sestřičce přidám krejcárku na přilepšení, o ten neschudnu, a můžu být více na statku; selka také hned přidá za víc práce."
"Je to zvláštní, ale  o jídlo se v každé době je třeba se starat. Za války zvlášť. I když dodávky převzali Němci..."
"Nezdá se ti, že jsou dnes ty mé vzpomínky smutné? Smutná byla ta válečná doba co přišla.A přesto jsme s tvým dědou bývali večer co večer š´tastní. Už jsme měli svou první místnůstku, klubala se druhá, Květulka ležela v postýlce stlučené dědou vedle nás a my se usmívali, šťastni co jsme za ten den dokázali;"
"Ano, my to zvládneme, jsem si říkali držíc se za ruce. Děda mi někdy četl. Tu noviny co se ve světě děje, tu si půjčil knížku, prý, že smutného je hodně, tak něco ze života. Odměnou měl rád, když jsem mu zpívala."
Zazpívej mi taky, babičko, prosím, To tys mne přeci učila zpívat mnoho lidových písniček. A pak maminka cos jí ty naučila. Třeba tu Osiřelo dítě...Tenkrát jsem nevěděla jak se ti svíralo srdíčko a šla ti od srdce a proč maminka plakávala....

Osiřelo dítě, o půl druhém létě¨

když už rozum bralo na mámu se ptalo

Ach, táto, tatíčku, kam jste dal matičku?

Na hřbitově leží, tam pod černý věží

má na srdci kámen, hoří jí tam plamen....

Babičko milá, pojď, odejdeme raději do další vzpomínky, té veselejší: Jednoho dne se stalo, končila válka a ozvalo se budoucí děťátko...., viď?

Smráká se, babičko; je čas na černou hodinku jak ji spolu trávíme my dvě. Stačíme si, viď? Vše je hotovo, děda, je-li jako důchodce doma pochrupuje u svého tranzisťáčku: Mimochodem, to jsi mu tenkrát udělala velikou radost, když jsi mu jej věnovala s Ježíškem. Tajně jsi dávala korunku ke korunce zatímco on si hrával v hospůdce za rohem svůj pětníkový mariáš. Měli jste tenkrát dohodnuto, že se přestěhujete na tuto vechtrovskou samotu, aby měl zadostučinění s dechovkovou.
Najednou přišel o kamarády, onen pětníkový mariáš a zbyly jsme mu my dvě.
Přes den neměl kdy si postesknout, uměl si pořád vymýšlet  činnost a tobě práce také jakoby vyrůstala pod rukama. Večery ale byly naše.
Babičko, vyprávěj mi, prosím; Jak jsi vlastně našla dědečka, když jsi byla s maličkou maminkou tak sama?
"Jak? Jednoduše. Vidíš tu blikající hvězdičku na nebi? Co nevidět si najde místečko na Zemi a možná přijde také mezi nás. " žertuješ a mně se tvé pohádkové průpovídky líbí.
Tak?
"Tak. Ano. Prostě byla opět sena a statkář potřeboval rázného kočího. A děda zrovna přišel prosit o práci. Byl z dalekého Šumavského hvozdu, utekl z domova, aby si dokázal, že není závislý na starším bratrovi. Že si časem najde svůj stateček. Někde začít musí."
"Byl jako ta sestoupená hvězda. Oči mu zářily, a přitom byl jako nedobytný hrad . Alespoň tak působil, odměřený, nemluvný. A přesto jsem cítila, že pokaždé, když si zpívám, když s večerem tancuji jen tak , ledabyle sobě pro radost patří pohledy právě mě. Přitom bylo kolem dost děveček svobodnějších než já."
"kdepak já bych ho vyhlížela! Měla jsem přeci Květku , tvou maminku; v srdci zůstával Frantík-  a proč toužit po novém zklamání?"
"Jenomže Josífek, děda byl neúnavný kamarád. Byl všude, kde jsem potřebovala mužskou ruku. Točil se i kolem Květky a ta nekoukala- je to táta, není to táta. Byl tu a byl jí po ruce. No, tak nějak běžel čas kolem nás."
"Jednoho dne, když vánoce ťukaly na dveře přišel tvůj dědeček vyfešákovaný, nesmělý a dal se do řeči, abych ho nemohla přerušit. Že už na statku nezůstane za tu almužnu, ale že má práci v depu na Kladně. Tam že slušně platí; A když mu vydržím být věrná, že by si mne s Květunkou vezme za své. Co prý já na to."
A co ty na to, babičko? Kývla jsi mu?
"Ale kdepak! Copak jsem ti neříkala, že jsem byla zklamaná a v srdci měla pořád Frantíka? Řekla jsem mu, že uvidíme až co jak.čekala jsem, že se nevrátí."
"Josífek to ale nevzdal. Byl  u nás každý týden. Vždycky mne doma zaopatřil, přivezl z Kladna zásoby co pro nás koupil; Na stolku mi vždy nechal zlatku na přilepšenou. Když jsem odmítla, řekl jen. Alespoň mi dáš za týden čistou košili. A tak jsem mu prala, čekala , a čas běžel, přešly velikonoce a ten tvůj děda opakoval svou nabídku. A tak byla svatba. Přišla včas. Za dveřmi byla válka."
"Ještě než přišlo to válečné běsnění dohodla jsem se s Frantíkem, že si půjčím peníze, které jsem střádala pro tvou maminku a že se s dědou osamostatníme a místo z pastoušky že budeme mít nový domek. Josef, že ho postaví. jednou připadne stejně tvé mamince. Tvůj děda neváhal ani minutku."
"když jsem se ptávala proč je se mnou a ne s ostatními děvčaty, svobodnými a hezčími smál se. Prý že je mu se mnou veselo a zpěvno a že se mu líbí jak se umím otáčet. Já! Nešika, kterou neučil nikdo nic než sám každodenní život. Jemu, který pocházel také ze selského, vychodil školu, vyučil se a řemeslo mu šlo na co sáhl!"
"Naučila jsem se ho vážit, když ne hned milovat. Láska přišla až časem."
A maminka?
"Ta? Nějak nám rychle vyrůstala. Neohřála se doma, už začala chodit do školy a byla pořád nějaký trest a lumpárna. Jako kluk, žádná panenka. Děda vždy, když jsem hubovala jen říkal: Aspoň se neztratí. Nevím zda měl pravdu.
Kolem nás už je dlouho tma. děda se odvalil do postele.
"Není čas spát?" pohladila mne po hlavě a  stulila k sobě. "Teď jsi ty moje hvězdička a já si tě uložím."
A už obě ležíme vedle sebe.
Ani nevím kdy a jak , náhle jsem spala.

Rozběhla jsem se vonící loukou na níž dokvétaly  z posledních kvítí, které za chvilku  děda poseče na seno, babičko. Už si nabrousil a naklepal kosu.
Já si připadám jako víla s věnečkem na hlavě, který jsi mi pomohla splést. Je-li čas na pohádku?
Máš vařit, roztopit v kamnech...
Babičko, vyprávěj, pomohu ti, uvidíš! I nádobí ti umyji až se ohřeje voda! Doběhla jsem si k tobě pro pohlazení.
Co se mnou naděláš? S motýlkem nepokojným. Chtěla bych všechno a hned teď.
Světla bývala také taková. Pospíchala stále dopředu, aby jí nic neuteklo. Zvědavá nahlížela do každé skulinky a vše co se dalo chtěla ochutnat.
Tak ochutnala i lásku. Doufala v lásku, hledala lásku. Zemřela na lásku.
Když jsi opustila Litoměřice byla za tebou na nádraží, abys jí odpustila. Že prý s už brzy bude mít dobře. Tentokrát opravdu, uvidíš.
Škoda, že jí nešla přistřihnout křidélka a odvést si ji. Byla už dospělá. Tys měla ještě stále Márinku ve své péči. Věděla jsi, že Světla zodpovědnost do vínku nedostala, a přála sis, aby k ní došla, když jsi jí žehnala čelo.
Po jaké době jsi se dozvěděla, že zemřela, že prošla jistou fází nemoci nejen duše , ale i těla z lásky a nikdo jí nebyl na blízku, nikdo už jí nedal rozhřešení? Snad kněz.
Ten den, kdy tě našel umrlčí list, ten den bolel.
Ale co ti zbylo? Zemřela panna, do hrobu dána...Panna už dávno nebyla, pozemské tíže se zprostila...
Život šel dál. Byla tu Márinka a starosti o ní. Její mysl zůstávala dětská, a přitom také dozrávala v ženu.
Musela jsi jí hlídat o to víc.
Byla přeci to jediné co tě ještě spojovalo s domovem.
"Vidíš? A pak se řekne poklad. Co je ti po zlatě, když zůstaneš beze všeho blízkého? V té době mne stále častěji napadalo- A co až si Márinku skutečně odvede také mládenec? Bude-li si jí hledět?"
" A v té době Frantík, František, kluk, který se líbil všem a on začal nadbíhat takové děvečce jako já. Selský jedináček, rozmazlovaný a hýčkaný: Že prý si mne vezme všemu na vzdory. Věděla jsem jak hloupý, ale krásný je to sen. A já mu podlehla!"
"Tedy jak snu tak Frantíkovi- tomu víc." Uběhlo léto, zima už nesla vánoce, klíčilo jaro, a ve mně začal klíčit tvoreček. Byla to tvoje maminka. Za nic na světě bych jí nedala!"
A co Frantík? Že se ptám, viď.
Kýváš hlavou. Maminka měla větší slovo. Ani jeho otec nemohl oponovat. Panská láska po zajících skáče a nejednoho skolí.; Dala mi odstupné. Prodala Frantovu čest, naštěstí ne za málo. Byly jsme zaopatřené a já směla zůstat ve službě."
"Nezůstala jsem ale déle než maminka udělala první krůčky. Pak si mně k sobě vzala z milosti její příbuzná ze sousední vesnice. Byla chudší, ale co na tom. Byla jsem dál od milovaných očí, netrápili jsme se pro sebe, a střechu nad hlavou jsme měly také včetně tvé chůvy, Márinky. Ta už ale také dozrála na vdavky. "
"Byla to chudičká svatba, bez prstýnků, s hostinou darovanou jako  druhé odstupné: Možná, že sama Frantova máma měla černé svědomí, proto nám občas i přilepšila."
A Tak tvoje maminka začala vyplňovat můj život jako kvítek, který se rozvíjí. proto při křtu dostala jméno Květuška- Růženka - kvítek můj nejdražší."
"Bývala taková tichá, zádumčivá, vše pozorující; neměla jsem s ní moc práce. Vždycky jsem jí posadila do košíku, občas došla nakojit; když dělala první krůčky vždycky se našly pevné ruce kolem kdo ji dovedly...Tak se rozeběhla   a já už o ní pomalu nevěděla, protože z ní vyrostlo kvítečko čertovo, neposedné."
"Ale už je ohřátá voda, něco jsi mi slíbila!" Končí babička  jako když přetrhneš nit.
Nechce se mi, kolem je tak krásný den babího léta! Mraky jsou koráby, tak mi to vždycky babička povídala, a dá se s nimi ujet do neznáma. Stačí jen přivřít oči....
Asi babičce usnu.
Je laskavá a určitě tu mou hru přijme. A až se jí vrátím z těch toulek řeknu jen: Babičko, vyprávěj, prosím...

Dnes je babičko krásně; září vstoupilo na naše posekaná pole kolem vechtru kam jste se s dědou přestěhovali, aby mladí měli prostor pro sebe. Víš dobře jak důležité je to mezi lidmi.
Vlastnit:
Co tys vlastnila?
Sama sebe od smrti rodičů, a potom své dvě sestry. To bylo tvé veliké bohatství, které sis hlídala.
Předtím jsi vlastnila také maminku a tatínka. Co ti mělo vadit, že nejsou dokonalí, maminka je jako věchýtek, taťka se dal na pití, aby unikl vašim hladovým očím? Nikdy vás neuhodil a maminka vždycky rozlomila krajíc pro vás prvně. Tak jste se dělili.
"Ty chceš vyprávět takové smutné věci, když je tak krásně? Rozhlédni se kolem sebe jak je všude krásně. Co chceš od života navíc, když je krajina tak bohatá na vše co potřebuješ!"
"Když jsme chodily do lesa na klest vždycky jsme si utrhly do pusy pár zobání. To ti byla lahoda! A lezly jsme sousedům za ploty a kradly tajně ovoce. Někdy jsme dostaly holí, ale někdy nám selka přidala do košíčku."
"Hračky? K čemu? Takový krásně nalezený špalíček nám dokázal vykouzlit co jsme potřebovali. Stejně na hraní nebývalo kdy. Přinést dřevo, zatopit, utíkat sousedům na pastvu, abychom dostaly výslužku, pomoci mamince uvařit..."
"Zato jsme si hodně povídali; pusy nám jeli od rána do večera. A zpívali jsme si. Co maminka uměla písniček! "
"Mimochodem, na pastvě bývalo krásně sotva přešly přízemní mrazíky až do jejich návratu. Někdy ale byla zima. To jsme si nasbírali co se dalo a dělali si s jinými dětmi ohýnky. A to jsme se strašili příběhy odposlechnuté od rodičů a staříčků."
"Já sama nepoznala babičku s dědou od tatínka. Také už dávno zemřeli, když tatínek byl malý. Tak se také on potloukal od statku ke statku. Maminku zavrhli babička s dědou, že se do tatínka zamilovala a ani nás, svá vnoučata nepřijali, leda na výpomocné práce za krajáče."
"No, bylo nám někdy ouvej zimou a hladem. O to víc jsme byly spjati sami k sobě. Ne, nezáviděli jsme; Lidskou zlobu a zapšklost?"
"Podívej se na tohoto běláska létajícího z květu lnu na kvítek rmenu; za ním letí včelka zkontrolovat pel, pták tam u oblak, tak vysoko; také si stačí. To mi říkávala i maminka a měla pravdu. Proto jestli jsem něco chtěla byla stejná svoboda letu. Snad jsme ji tím i měly s holkama, když jsme šli z Užhorodu. Že jsme daleko nedoletěly? Copak jsem ti neřekla , že pro nás to byl ten kus světa, který nám vzal i hrob maminky a tatínka a ty sami seschly do země? Tam stejně každý patříme všichni, tam se sejdeme."
Lehla jsem si vedle babičky a obě se díváme do oblak jako na obrazovku televize, která byla novinkou: Jak říkávala babička tenkrát- zbytečná ztráta času. Děda jí oponoval;" Kulturu potřebujeme ...."
"Není tohle všechno kultura sama pro sebe? " usmívá se a hladí mi hlavu.
"Tohle byly nejkrásnější okamžiky při pastvách. Co člověk v oblacích stihl viděta jak si s nimi mohl povídat stejně jako s beruškou, která ti spadla do vlasů..."
Je opravdu krásný den.

A najednou už jste tedy byly, babičko lán pole od domova, od hrobečků svých rodičů.
"Jakýpak pouhý lán pole? Kus světa!"
Máš ruce v klíně a oči se ti toulají v té daleké dálavě, kde zůstaly dva chudé  křížky  nad rovama vedle sebe přitulené, na pohřeb nebylo. Nikdy už jsi nestihla položit další kytičku, zapálit svíčku. Jen v srdci jsi s nimi stále hovořila, aby ti prominuli, ale s tou bídou tam nešlo zůstat.
Litoměřice a zahradnictví.  To ti mělo otevřít svět vůní a slušného živobytí.
Světla ale nikde.
"Kde byla?"
"Ani se, děvče moje neptej na tu uvítanou. Vystoupila jsem s Márinkou na nádraží, poslední peníze zůstaly za jízdenku z dalekého Užhorodu, Márinka plakala hladem - a Světla nikde."
"Hledala jsem zahradnictví kde by měla pracovat. Nikdo jí neznal, až jeden zahradnický pomocník se zmínil. A styděl se přitom. Už to mi bylo podezřelé."
"Světla byla s nějakým kumpánem, a neptej se kde. Bolí mne to i dnes jak hluboce klesla. Ale hlad je hlad a v tom zahradnictví ji  nejdřív jako že zaměstnají, ale když se vyspí s majitelem. Tenkrát odmítla, a tak nedostala práci."
A proč, babičko vás lákala, ať za ní přijdete?"
"Inu, to máš těžké. Vždyť jí byla slíbená! To, že ji nedostala a skončila kde skončila, to je jiná. Styděla se přiznat a zapřela se nám, když jsme poté za ní šly."
"A co vy dvě pak?"
Babička má stále oči zahleděné do daleka jako by vyhlížela jednu ze sestřiček o něž už přišla. Chvilku mlčela a pak mi pověděla:
Co mi zbývalo; samozřejmě, že zahradník mne- navíc s Márinkou, která se mu zdála obzvláště slabá nechtěl. Nikde okolo nebyla žádná práce k mání, až ten zahradnický pomocník měl slitování a dal mi pár drobných od cesty a poradil nedaleký statek. Byla tam práce sice jen na pár dnů, než skončí žně, výpomoc ke kravám, ale obě jsme tam dostaly najíst a trocha teplého mléka navíc, to byl dar! Vždyť my si ráno mohly z krajáčku sebrat na lžíci husté smetánky!"
"Protože hospodářští viděli, že se práce nebojím, když se vrátily ženské z polí doporučily nás k příbuzným. Alespoň přes zimu. Ti nás zase poslali svým známým a tak jsme putovaly jako dvě komediantky po štacích. Měly jsme ale dobré jméno, že jsme pracovité, i ta maličká, drobná Márinka, že umí přiložit ruku k dílu, tak nám bylo dobře. Jen jedno jsem litovala. Že jsem já nemohla chodit do školy, chtěla jsem, aby aspoň Márinku někdo ve volných chvílích naučil číst a počítat. Nikdo se k tomu ale neměl. Při pracích na to nebyl čas."
" A tak jsme spolu jednoho dne konečně zakotvily na Rakovnicku. Byla to veliká vesnice, kde byl statek na statku. Z Márinky už byla skoro slečna, šlo jí na 14tý rok a už se po ní dívali mládenci."
Najednou se na mne babička podívala a celá se rozesmála:" Holka, víš, že já si do té doby ani neuvědomila, že i mne si chtěli kluci namlouvat? Až když začali koukat po Márince a zvát nás k muzice!  Najednou jsme tedy měly obě nápadníky."
"Pak se ale stala ta ošklivá věc; Márinka nesla koni slámu za svým milým Franckem a nedala dost pozor. Kůň jí porazil a nešťastně kopl do hlavy. A to bylo zlé, moc zlé... Naštěstí byli hospodářští milosrdní a s léčením nám pomohli. Márince však už zůstal slabší rozum."
" V té době jsem já podlehla v žalu svému z nejmilejších- Frantíkovi. Žel, panský synek a děvečka, to k sobě nešlo. Zůstala jsem sama obtěžkána, a Márinku znovu na krku."
"I teď mi panští ale pomohli, nebyli nelidové. Nechali nás u sebe. Franckovi rodiče, že zabránili sňatku mi dali výbavu pro maličkou a vyplatili odstupné; byly to těžké časy, ehhh. Ale přesto měly krásné chvíle."
" A Světla?"
" To příště, dnes už je čas jít spát. Podívej, měsíček už se oblékl do tmavého pláště, bude deštivá noc."
Babička zhasíná lampu a já usínám s hlavou v jejím klíně.