Je mi smutno, babičko, když vím jak daleko jsme od sebe.
Tenkrát jsi mi tu nechala dědečka, když ses vydala na tu dalekou pouť. Nerozloučila jsem se s tebou, protože se báli okolo mne o mou křehkou dušičku.
Najednou jsi tu prostě nebyla. Přijela jsem na prázdniny a vechtr byl vyplněn jen dědečkem. Byl mlčenlivý.
Staral se o mne beze slov, ale vlastně mi také nic nescházelo. Jen jsem měla víc volnosti.
Utíkala jsem často za Marjánkou do vsi. její holčičky už  měly za sebou první krůčky,  větší, Milenka už se chystala do školky a já se chystala být dospělou a ukradla jsem prvně cigaretu .
No, nešlo mi to, no. Potrestala jsem se a ještě jsem Milence nařídila, že nikde nesmí říct co viděla. Byla hodná, nikdy to nezneužila, kamarádka moje.
 Také jsem si potrpěla díky mamince na hezké oblékání. To zrovna přišly do módy kratičké sukně zvané mini.
Dědeček měl své účinné metody. Jak nemluvil tak když se zlobil tak se dokázal otočit na druhou stranu. Stalo se, že jsem v jedné z minisukní šla vesnicí, on jel na kole a úplně mne ignoroval.
Bylo mi z toho smutno, ale Marjánka mu asi domluvila, protože pak už přijal i tu krátkou sukni.
Děda se také těžko smiřoval, že jsi nás opustila: Copak vařit základní a vyprat si jako správný  chalupnický synek  to zvládal. S lecčím vypomáhala i Marjánka, když bylo větší prádlo. Na to už byla moderně zařízená, ale...
Ten smutek po práci. Koukali jsme z okna či ze zápraží na hvězdy a oba jsme mysleli na totéž. Ke které asi doputoval tvá dušička? Hned se mi vybavilo tvoje povídání o studeném strýci měsíci- docela jsem se toho bílého pána na obloze bála, když byl v úplňku - a jiném.
Děda pak trpělivě poslouchal mé žvatlání až řekl: A jdem spát."
A šlo se.
Než jsme se nadáli, byla jsem i já velká, už jsem za dědou také tolik nejezdila pro jiné holčičí starosti, však měl Marjánku a její rodinu! A přišel čas, kdy jsem se i já vdávala.
A tak mi také opět uniklo, že dědečkovi už není dobře.
Jednoho dne zazvonil u mne v bytě, v ruce košík hub. Náhle mi bylo dobře a byla jsem šťastná, že si na mne udělal čas. Poseděl, zavzpomínali jsme než byl čas, aby se loučil.
Kdybych já věděla, že ho tak vidím naposled!
Tedy, bylo to skoro naposledy. Za týden Marjánka zavolala, že musel dědeček do nemocnice. Hned jsme se tam rozjeli. Byl veselý a spokojený. Chystal se domů.
Babičko, co myslíš? Lhal nám tenkrát?
Hned po návratu nás čekal telegram, že zemřel.
Věděl to už, když se s námi loučil? Prý mu praskl vřed.
Na jeho pohřeb už jsem mohla. Byla jsem přeci dospělá. Už dávno jsem nebyla onen snílek mimo tento svět.
Nebo v něm zůstávám přestože jsem dospělá? Mnohé všední věci nemohu pochopit jako že jsou stále lidé hamiživí a lidé prostí čistí jako jste byli vy a vychovali nás tak.
Dnes už sedíte určitě s dědečkem zase spolu u nebeského stolu propojeni dlaněmi, koukáte se jeden druhému do očí a v nich máte pochopení pro nás všechny.
Pozdravuji vás, mí drazí a děkuji za dětství, kterého jste mi dali tak bohatě čistého.

Neodcházej, prosím tě ještě, babičko; už jednou jsem se s tebou nerozloučila, vzpomínáš?
Najednou jsi tu nebyla, zbyl mi jen dědeček. Na rozdíl od Barunky Pánklové z knížky Babička mi ani neřekli, že umíráš.
Naposled jsem tě viděla, když jsi přišla z nemocnice k Márince, domů. To dostavovali barák ve měst+ě, ale tvé poslední přání bylo zemřít doma. Márinka tě proto přivezla.
 Nevěděla jsem, že budeš s nimi jen tak krátce, byla bych nechtěla odjet.
"Stejně bys musela, byl čas školy, léto končilo" cítím tvou ruku opět na hlavě, že mi hladíš vlásky jemné opravdu jako zlaté chmýří pampelišek.
"Přišel můj čas a zbavil mne trápení. Docela jsem se těšila a byla jsem ráda, že při tom nejsi".
Kroutím hlavou, ale ty mne utěšuješ dál. "Ale ano, ty můj snílku, co jsi  věděla o bolesti? Měla jsi svých dost a nevěděla jsi si s nimi rady už tak, má malinká, křehounká vílo od luk"
"Co ses narodila měla jsi svého trápeníčka víc než dost. Báli jsme se, abys nenásledovala svou předešlou sestřičku a neodešla ze světa dřív než vyrosteš. V tom jsem tvou maminku plně chápala, že se o tebe tolik bojí."
A vidíš, vyklubala jsem se z toho. Mé pomyslné nohy sice nejsou tak silné, aby obsáhli plně svět, který by chtěly obsáhnout. Je na něm tolik bohatství!
" Já vím, já vím..."  ruku průhledně bílou mi vkládáš do klína a bereš moji.
"Já vím. Sama jsem cestou životem chtěla létat jako ty, jako ptáče. Já měla svázaná křídla musem, starostmi o sestřičky, pak o děti, aby nikdo z vás netrpěl. To vy jste byly pak můj svět."
Tvou rukou jako by prostupovalo zpět teplo, cítím tvé srdíčko a snažím se z něj co nejvíc vtisknout do svého, babičko. Vypravuj mi zas pohádku, prosím....
"Byl jeden pasáček a ten měl v salaši na sto oveček, byly stejně bílé jako obláčky na nebi. Jednoho dne se rozhodl je přivést k těm nebeským. Zahlédl duhový most. Bohužel ale na něj mohla vkročit jen jedna za druhou. A tak jdou a jdou a jdou, podívej na ně..."
"Až dojdou nahoru budeme pokračovat, moje malá holčičko. Zatím tu vypravuj co vše nás potkalo. Nebylo toho málo a nebylo nám smutno. Tak už neplakej."
Máš pravdu, nebudu plakat. Ale neodcházej, prosím. Ještě chvilku neodcházej, ano?

Babičko, nesmutni, já vím: včera už jsem byla zase ta ufňukaná holčička co se ti schovává pod zástěru. Slibuju ti, že už nebudu!
 Já vím, tys měla v životě daleko víc důvodů ke smutku.
Proč jsi mi o tom nevyprávěla, když jsem byla malá?
" A ty bys mi věřila?" vidím tvůj něžný úsměv.
"Vždyť tys byla jedna pohádka. Myslela by sis, že ti jednu z nich vyprávím. To je totiž pravda, žes měla až příliš dlouho svůj svět jen pro sebe. Nevnímala jsi ten skutečný, proto jsi narážela, má malá holčičko."
"Pamatuješ, když tvá sestřička, o pár let starší než ty začala dospívat? Tys začala chodit do školy a žila panenkami a vůbec jsi nevěděla proč se najednou rodiče mezi sebou hněvají právě pro ni. Proč se i ona kaboní a chce vylétnout z hnízda."
Máš pravdu, babičko, bylo to divné údobí. Ale opravdu šlo mimo mne. Já v té době letních prázdnin záviděla jediné. Bylo jich pět v jejím věku kdo přes plot bývali nalezlí přes plot a kuli si své pikle.
 Možná v té době jsem prvně pocítila odloučenost do samoty. Že nemám kamarády než tebe, dědu a Marjánku. A maminku a tatínka jsem brala jako samozřejmost tvořící doma jako židle a stůl s postýlkou a knížkou na dobrou noc.
Televize přišla přeci až později. Ona potom zastupovala mé prázdninové lety obzorem stejně jako přátele a kamarády. Ony byla můj přítel v samotě po rozhlase po drátě, když mamka a taťkou byli v práci a já přišla ze školy.
Bývalo mi dobře také u maminky v kanceláři, když jsem mohla pozorovat dospělé lidi kolem tebe,- šéfovala jsi údržbě v tom velikánském domě co byl vesnicí v baráku kde se každý s každým znal.
Taťka byl pochůzkář pro obranu lidí proti zlým a nepoctivým lidem. Byl často ve službě, ale když přišel domů chtěl mamince vynahradit všechny ty samotné chvíle.
Ani mi nedošlo jak jsou každý jiný, ona uzavřená, on společenský. To proto,že se tak doplňovali a potřebovali.
Ale to vím až jako dospělá.
"No, vidíš, lidé si k sobě musí najít cestu. Neměli to zpočátku také lehké, ale měli se rádi a měli rádi vás. Víš, milá moje, a o tom náš život je.Než to pochopíme zestárneme, viď?"
Nezbývá než souhlasit. Stárnu a nostalgicky chci zpět do tvého  klínu, co na tom, že chudému.
Babičko, neodcházej ode mne!

  Babičko moje milá, zatímco tobě ubíhal čas stále rychleji mně se vlekl ve školních lavicích. Tolik jsem vzpomínala, jako ptáčeti vsazenému do klece mi bylo smutno. Nepopírám, jak jsem nechtěla do kolektivu školky a radši se družila s tebou do školy jsem se těšila. Než jsem přišla, než jsem se poznala s paní učitelkou. Nepadla jsem jí do oka, ani ona poté mne a ta zrada mne bolela od ní celých pět let. Naučila děti, aby se mi smály, že jsem jiná?  připadá mi i po letech, že ano, že za to může ona sama.
  Osud se jí ale také pomstil v božích mlýnech. V dospělosti si mi povzdechla: manžel jí opustil, dcera utekla...
"Nesuď, " slyším tvůj hlas a zvednuté obočí. Nebylo to od tebe zlé. Vlastně jsi se snad nikdy nezazlobila doopravdy. Uměla jsi spoustu špatného ukrýt zástěrou a setřít mi slzy. Věděla jsi o zlu světa své.
I já učitelce dávno odpustila. Naneštěstí jsem druhou, mně spřízněnou pokala až když jsem vycházela ze školy, v deváté třídě.
Ale ne, byly tam dvě tři, které zaznamenaly mou jistou odlišnost a držely mi ruce, abych prošla školním údobím jak se má. Nikdo pro mou tichou povahu včas nezpozoroval, že nedoslýchám a tak zastrčená ve své ulitě jsem se stává pro mnohé jen hloupou. Maminka ale nechtěla přiznat, že se něco takového děje. A tak i proto jsem svůj klid nalézala u tebe. - Podzim, zima, jaro... A už byl čas, kdy jsem mohla za tebou. Jako když se ptáče znovu rozletí! Pomalu už jsi si s dědou zvykla na život na vechtru. Tvárnice co děda pomáhal strejdovi pro nový domek už byly zastřešeny, najednou ubývalo pro vás dva práce. Ty sis uměla ale práci vždycky najít, viď? proto jsi měla slepičky, husy, kachny, králíky, zahrádku a cítila jsi se svým způsobem bohatá. Šťastná jsi ale nebyla, já vím, ale už jako dospělá. Trápila ses, sužoval tě nemoc a bylo ti smutno, že selky pro něž ses honila jsou bohatší než ty. Nebyla to závist, jen smutek. S tatínkem jste se pak hádali po večerech o politice, že spravedlnost nevyhrála a on tomu pomáhá. On ti ale oponoval, že někdo se musí starat o druhé, tak že dělá co může. Nerozuměli jste si. Ale mně jsi to nedala znát. Mé dětství s tebou byl let nad vonícíma loukama a lesy a zpěv. Nikdo se mi nesmál... Babičko moje, tak moc bych ser opět potřeboval schovat pod tvá křídla!

::::"Vidíš, zima už zase dobíhá ke konci než jsme se nadáli. Nedávno byly vánoce a už zase se naše louka odívá do svěží travičky, bledulky a sněženky s petrklíči si navléká jako korálky; za chvilku začnou vyskakovat pampelišky....Jojo, děvče moje, utíká nám to."
"Co se toho stihne za jediný rok stačí stát? Ty už jsi školačka a půlíš zbytek první třídy a já tu vozím kočárek s tvou maličkou sestřeničkou. Je to pěkný buclínek. Už se také rozhlíží z kočárku zvědavá kam se brzy vybatolí, jen co okusí k čemu má nožičky. Zatím doma zdárně leze mezi nohama, odráží se a směje se tomu. Jako když jsi byla ty takhle maličká."
"Jenomže tys měla víc smůly než jsi si tohle všechno mohla dovolit. Tvé vykloubené nožičky ti dovolily  sotva sedět, když se ti blížil rok. Přesto jsi byla úsměvná, miloučká. Plakala jsi málo. To až když jsi povyrostla a musela jsi od rodiny- do školky, do školy. Nevím, nerozuměla jsem ti proč. Myslela jsem při tvé hravosti, že se budeš těšit."
" A z tebe se stala samotářka."
Babičko, netrap se tím. Co bylo, bylo. Skutečně už mnohé těžké chvíle vzala voda protékající naším potokem za humny. Ani u kostelního rybníka už neplují stejné vlnky jako když jsi tam vyháněla husy.
Řeknu ti, usmívám se té naší společné vzpomínce jak spolu jdeme rynkem: Obě si zpíváme, tobě vlaje šátek, který byl tvým přirozeným oděvem dne, mně zlaté chmýří na hlavičce, ty v zástěře s velkými kapsami, já šatky co mi mammka co městskému dítku dávala, ale často jsme se dohodly, že mi stačí jen trenýrky- modré se tenkrát nosily co dívčí...Abych se mohla i koupat.
Jenomže do vody jsi mne nikdy nedostala. Kvůli kluzkému žabinci. Dobře jsi mne postrašila tím kluzkým, že to vodník po mne natáhne ruku.
Jé, jak dlouho já tomu věřila! Hihihi!
A tak nás potkávali venkovští sousedé i "sousedé". Se všemi jsi se znala. Snad tě měli opravdu většinou i rádi pro tvou veselou povahu. Proto jsi se s každým i pozdravila a dál se mnou pokračovala v popěvcích popohánějíc husy.
To bývalo naše léto. Ráno honem za tebou do kravína, když jsem ochutnala cos nachystala; vždy zbylo i k obědu; potom jsem se cákala na dvorku ve vaničce kde mi děda nachystal mezitím vodu ať má ode mne klid, pak oběd, a ty občas na druhou šichtu. prý, že je vás málo. Já vím už ale, žes chtěla více vidělat jak jsi byla zvyklá...a byl večer....Ten byl zase můj.
A právě že to uteklo tak tak rychle, babičko, viď.
Najednou přišel den, a tys už do kravína nešla. Byla jsi důchodkyně.
A já se stala tou školačkou.

A Márinka ti přinesla nové miminko; Říkali jste jí Milenka. Byla tak milá. A Strejda byl Milouš, tak proč jinak?¨
I když Márinka měla tu luxusní mateřskou dovolenou role ošetřovatelky jsi se ujala okamžitě ty, chůva na plný úvazek.
"Márinka měla přeci plno práce. Musela dokončit studia a Milouš bourala přestavovala...Kdo by to stihl?"
"Kdepak ta naše světnička, když jsem začínala s tou naší světničkou s tvým dědečkem?  A kdepak pastoušková světnička kde se kdysi tísnili rodiny nedávno zbavené nevolnictví, kde jsem se narodila já se sestřičkama?"
"Ne, maminka s tatínkem ještě neochutnali tu domnělou svobodu zbavenou nevolnického stavu, ještě byli v područí, když mi umírali."
"ani já si nemohla vybírat.Ale nikdy jsem si nestěžovala, však víš a vidíš. Dokázala jsem to! A to bylo moje štěstí s nímž jsem se s vámi tenkrát loučila."
Babičko, zůstaň ještě; vždyť jsem stále to dítě co tě potřebuje!Vždyť tys to vždycky věděla....

"Nebreč, holka, slzy nepomůžou" stíráš mou uplakanou tvář svou mozolnatou rukou jemnou jak pápěří.
"Joo, plakat nad vší lidskou zlobou, to by bylo v životě o jedno slané moře víc, ale já bych už dávno nebyla. Pomohla bych si tedy pláčem? No, vidíš, ne."
"Svět je jaký je a je jenom na nás si ho nezkazit, i když druzí dělají vše proto, aby nás bolel."
"Ano, i mne často bolela lidská hloupost, zloba, povýšenost...Ta bolí nejvíc. Ale nazvi jí malostí povýšeného, a hned se nad ní usměješ."
Já vím, babičko, mám tě pořád v myšlenkách co vše jsi musela překonat...
Nedokáži sama sobě vysvětlit proč nemám tvou sílu.
"Ty, že nemáš sílu?" Směješ se laskavým pohledem.
"Copak nemáš za sebou kus cesty ve které jsi sama překonala nepřízeň?"
" Vrátím tě do časů malé holčičky. Byla jsi hezké, moc hezké, boubelaté děťátko, když jsi se narodila, ale jako kdybys měla v sobě červíka, který tě uvnitř užíral. Kde proběhla kolem tebe nemoc musela jsi jí dostat."
"Najednou jsi byla tintítko. Maličké, křehké. Nediv se, že se o tebe maminka tak bála. Jen si vzpomeň; než jsi se narodila přišla na svět Zdenička...Nedožila půl roku, byla stejně postižená jako ty."
"Tys ale byla bojovnice, ani jsi si to neuvědomovala a zbytečně jsi se stydívala před lidmi. "
"Ublížili ti, já vím. I někteří dospělí bývají hloupí. Nezlob se na ně, oni to neznají. Třeba jim osud také nadělí, ale později  zkoušku jejich pevnosti."
"Ty máš dobré vysvědčení. Není to jednička, ale je to dobrá známka, nemyslíš?" Hladíš mi dál hlavu uloženou ve tvém klíně jako malá holčička, když jsi mi povídala pohádky.
Mám se před tebou stydět? Honí se mi dál v hlavě.
"Život kolem tebe je jiný, ale i stejný. Máte možnosti, které jsem já neměla. Byla jsem odkázána jenom na tu lopotu. Proto jsem si vážila volných chvilek. I s tebou, i když s tebou byla práce. Bylas takové rozesmáté sluníčko. Pořád sis zpívala a tancovala..."
"Pak už jsi mi musela do školy. Vzdálila ses mi. Mívala jsem tě jen o prázdninách. Jenomže také Márince se narodila první holčička, za chvilku druhá...Pak jsme se s dědou stěhovali. A náhle jsme začali stárnout."
"Ještě že máme ta kuřátka; mysleli jsme s dědou na vás a pěstovali na zahrádce, chovaly na dvorku dárky z lásky. Snad jste tenkrát opravdu sami nevěděli , že pro nás to bylo nadílené bohatství. Nevyčítám. Ono to vše už šlo prostě koupit. No..."
Byli jsme staří a hloupí, viď?"
Ba ne, babičko. Už dávno vím, že jsi mi dala dar zvaný Fantazie a ten mí umí vytvářet tolik bohatství, že plně chápu i tu tvou snahu nám dělat radost pro mnohé tak běžnými dary- zelenina- ovoce, slepička, králík, husa pod stromeček, mák do koláčů...
A vidíš, už nepláču,; máš vlastně pravdu. Jako vždy.
Sladce usínám, má drahá babičko ve tvém klíně.

Milá babičko, má milá, věchýtku podobná, drobná, a přitom tolik silná svou vůlí! Kdepak já na tebe!
Však tys to věděla a ochraňovala jsi mne; snad jste mi s maminkou i nadržovaly, zdálo by se,.
Vrátím se s tebou k sněhovým vánicím, do své postýlky u kamínek, která byla žhavá až rudá, a ty u mne.
Byl večer a tys mne přesvědčovala pohádkou, že je čas usnout.
Nepovedlo se; přijela maminka a tatínek se sestřičkou! To bylo radosti!
Vždyť už se blížil konec vánočních prázdnin a já se s nimi měla vrátit do školky.
Přijeli také k sousedům bratránkové. To bude zítra radosti! Bude neděle a než odjedeme ještě si řádně zasáňkujeme.
Tedy, oni mne pěkně provezou, škvrně.
Až večer se půjde na vlak a každý z nás zas pojede  jakoby na opačnou stranu severních Čech,
Nebydleli jsme daleko od sebe, jen dvě města a pár vesnic. Ale koleje holt vedly každá jinou stranou.
Ale teď prý už vážně spát! Políbila mne maminka a všichni se vykradli do kuchyně. I sestřička, které jsem záviděla, že není malá jako já.
Naštěstí mne spánek opravdu brzy ukradl do snů; Už aby bylo to slíbené ráno!
A bylo. Krásně bílé, plné stříbrných perel vetkaných do sněhové peřiny, rudé červánky jen nechtě ustupovaly stejně zarudlému slunci: No, byl pěkný samec, jak jsi říkala mrazu. A říká se mu tak dodnes. Proč, to za těch x let stejně nikdo asi neví.

Na stole voněla cikorka a čerstvé rohlíky. Jak jsi to babičko stihla, když krámek hokynáře měl neděle volné?¨
No, rozpekla jsi je, už to vím, pěkně do křupava.
A k tomu máslo krájené u hokynáře a schovávané v hliněném hrnci pod poklopem, u sklepa v chladu. A marmeláda z malin nebo borůvek co děda pilně v létě sbíral.
A vánočka; tu přivezla mamča...
Má milá sestřička se nikdy nedala pobízet, ale i mně v tu chvíli chutnalo.
Honem ven! Nemohla jsem se dočkat.
Maminka byla zásadně proti; také babička váhala: Takový mráz!
Ale mužská přesila velela. Vždyť je to jen za ves na kopec, za chvilku jsou zpět!
Tak dobře.  Vytáhla jsi starý fusak kde jsi mne vozívala s maminkou v kočárku, vzalas dědovo kožich, maminka deku: No,byla jsem pěkný soudeček. Však se mi ta moje starší omladina smála a docela snad se i styděla!
Jen můj milý bratránek, Miloušek se první chytil sání a...ona to nakonec může být i švanda! Přidali se další,, a jelo se.
Copak cestou tam to šlo, i ten kopec stihli vytlačit se smíchem, že se s tím balíkem zahřáli.
Sjela jsem jednou, dvakrát, třikrát...
...a už jsem se začala kutálet. Já, a za mnou sáně, a za sáněmi všichni v skluzu zachytit jeden balík či jedny sáně!
A bylo po sáňkování.
Kolik mi to jen tenkrát bylo, napovíš, kdy to bylo  jak se nám nasmála spolu s ostatními, že omladina dostala balíček a přivezla sněhuláčka?
Co na tom, viď?
Smutnější bylo, že jen jsem trochu oschla muselo se na ten neťastný vlak. Prý abych šla do školky, abych si zvykala na děti.
Jak já ji nenáviděla a nechtěla! Tys byla ty, moje dětství.
A jsi dodnes, moje milá babičko. Dobrou noc!

Babičko, prosím tě, pověz mi - teď už jsem dávno dospělá a sama babičkou jako jsi ty:Bílé vánoce v postýlce u tebe už zapadaly mnohým sněhem  a  cestička  k tobě se změnila v silnici plnou aut spěchajících odněkud někam. Proč jsou mí vnuci jiní než já byla? Je to proto, že jsou kluci? Že se stydí se přitulit a vyprávět si?
Co já bych za to dala se k tobě přitulit a žít v pohádkové zemi, kterou jsi mi vytvořila .Pravda, i maminka to byla a všichni kolem mých dětských krůčků až do dospělosti.
Ano, přišlo období, kdy jsem chtěla být už dospělá jako oni. Jenomže, ten můj dospělý svět byl  naprosto jiný. Dětský, kdy se nic nemusí a všechno vzniká samo.
Vyskočila mi říkačka, kterou jsi mi často musela vyprávět; Znala jsi jí paměti a brzy jsem jí znala i  já.
Měl tatíček, měl tři s dcery
všechny se mu provdat měly;
Nejstarší, když dceru vdával,
300 tolarů jí dával....
Nejmladší když pak měl vdáti
neměl už jí co podati
Tatíčku, mne  neubude,
vaší věrnou dcerou budu...
Stalo se, a tys vyvdala maminku, brzy ti vyrostla i Marjánka, kterou už jsi mohla zase víc zaopatřit. Zdali ti jedna či druhá ku stáru nabídla, hříšná provazu, aby ses šla oběsit či podobného podaru? Kdepak!Obě jsi vychovala dobře, že kdybys jim neměla co dáti, ony ti budou věrné a láskyplné. Věděly přeci, že tys sama zadarmo krajáče nedostávala.
Dnešní generace?
Já ti nevím.
Je mezi námi všemi taková chmurná  záclona mamonu a vlastnických tužeb.
Tvá nejstarší dcera už je prabábou a vždycky nás milovala jako seber samu a od každého sousta dělila sousto i pro nás všechny.
Stejně tak Marjánka, však víš; Byla ti i dědečkovi  nablízku v poslední hodince a neopustila vás.
Jak moje děti? To se tě ptám, prosím. Nevím sama.
Mám tři jako v té říkance. Nejmladší je synem. Nemám ji co dáti, protože provaz bych nikdy neužila ke ztrátě svobody, utopit bych nikdy nepřipustila nikoho z blízkých; zbývá ona almužnička, brašnička poloprázdná, v níž jediný dar je láska k nim.
Je to málo? Co myslíš ty?
Kroutíš hlavou; dala jsem jim přeci veliký poklad- vyrůst v osobnost. A co že dostávali k tomu navíc to by stejně tak nikde nekoupili. Viď, že ano?
Spokojeně pokyvuješ.: " Co já bych za tyto mince dala? Nebyl přeci nikdo, kdo by mi je přidal do uzlíčku. Musela jsem je trpce sbírat. Zato odměny bývaly jako jahodové plůdky. Tak chutnaly i polibky dcer a později i vás. Copak to je málo?"
Za chvilku do nastálého ticha přidáváš: " A proč tak vážně? Copak jsi zapomněla, že každý z nás má svou pěšinku před sebou? Co na ni sklidí je přeci jenom jeho věc, nemyslíš? I když bude sahat po sladkém vysoko, ve velkém, zhořkne mu. Když se ohne pro lesní jahůdku v kamenité skále ucítí její medovou chuť."
"Pro mne byla kdysi nejdůležitější chvilka večer, když konečně jsem usedla a viděla šťastně spící tváře. Ano, tenkrát jsem si pro sebe broukala veselé popěvky, že je dobře, že vás všechny mám. A když jste byly smutné, tu jsem zase vesele zpívala, abyste viděly, že svět je vlastně fajn. A není snad?"
Musím se přiznat, že vlastně sama nevím; přesto musím uznat, že asi máš pravdu. Pláčem a stýskáním věci nenapravím. Každý máme tu svou cestičku.
Mimochodem, babičko, vzpomínáš, když si bral Marjánka toho svého? Málem jsem jim tu cestičku pokazila skrze bláto. Jedinou loužičku v okolí. Ale to až příště.
Já, maličká se ti schoulím do náruče a budeme si zase hrát na pohádkovou zem, kterou jsem propadla až sem, kde je skutečný život.

Dokud jsem, babičko byla malá podporovali jste mne s tatínkem v malování; stále jsem od vás dostávala při každé příležitosti omalovánky, čtvrtky, bloky, pastelky. Měla jsi radost z každé mé malůvky a já se o to víc snažila. Ty mé čmáraničky byly jako tvá sluníčka. V
Od první třídy jste doplňovali moji knihovničku o knížky, které jsem mohla číst sama. Dodnes mám své milované knižní idoly. Třeba tu knížečku o Vendulčiných oříšcích. Ani už nevím kdo ji z českých spisovatelů napsal. Zůstala u maminky někde v hloubce knihovny. Naposled byla otevřená, když byly malé mé dcery. Kluky už nezajímala.
Byl o tom jak Vendulka dostala tři oříšky, které jí splnily přání nebýt holčičkou a nemusel poslouchat chodit včas spát, jíst a podobné věci co musí děti dělat. Stala se tak kuřátkem, stromem...
Nejlíp je být člověkem a mít postýlku ustlanou tvou rukou, babičko. V ní tvoje pohlazení upracovanou rukou, která v tu chvíli bývala měkounká a teplá.
Ještě byla rozpálená horkou vodou, kterou jsi ve dřezu domývala nádobí a předtím jsi nanosila ze studeného, zimního dvorku, abys mi ji ohřála do plechové vaničky postavené na dvou židlích, když se tak ráda cachtám.
Než usnu děda vodu vynosí a uklidí po mně potopu.Copak dítě, zvlášť rozmazlené po městsku ví co je kolem toho práce? Je to pro ně stejná samozřejmost jako doma otočit kohoutkem.
Strejda,- už mu tak mohu říkat, vždyť si ho Marjánka vezme jen co sleze sníh a do ulic se vplíží březnové jaro- slíbil, že z prvních věcí udělá pořádnou koupelnu s vanou a zavede od pumpy domů řádnou vodu a udělá pořádný kanalizační odpad a...
Babičko, cos na ty plány říkala? Necítila ses odsunutá s dědou na druhou kolej?
"Víš, že ani nevím?" hladíš mou halvu přemýšlejíc jaké to vlastně tenkrát bylo rozhodnutí. Věděla jsi, že má pravdu. Tolik už se toho od tvého odchodu z domova změnilo k lepšímu, a přeci. Ten domek jste si vybudovali ty a dědeček. Najednou vás v domě přibývá, přestože Květka odešla tak daleko.
"Kývla jsem." dodáš po chvíli.
"Kývla jsem, že si místnosti rozdělíme, jen kuchyňka zůstane s koupelnou společná. Dovolila jsem mladým i vybudovat si z chlívku ložnici. Beztak už nikdo z vás nechtěl kozí mléko. Pašíka, jak správně děla Marjánka si stačí objednat u selky, ušetříš si shánět krmení a vyvářet hrnce pomyjí.
Tak se stihly na vánoce dvě zabíjačky. Maso jsi poctivě rozdělila mezi děti stejně jako s podzimem brambory ze záhumenku. Na víc jsi neměla. Přesto jsi cítila, že rozdáváš poklady. To tobě nikdo nedal dřív než jako almužnu krajáče.
Moc hraček jsi mi nedala, pokud si vzpomínám. K čemu hračky? Sama jsi je neměla. O to víc jsi mne učila používat fantazii, vytvářet si svůj svět.
Pamatuji si, že v době dospívání jsi na vánoce přivezla pro mne do výbavy dva ručníky a od té doby jsi mi začal podobným krokem střádat výbavu. Věděla jsi, že i to je dar. Promiň, že já to tenkrát  nevěděla. Protáhla jsem asi viditelně obličej, ale tys byla natolik rozumná, že sis toho nevšímala." No ju, hloupé dívčisko."
"I  tvoje maminka byla v určité době moc choulostivá na chudobu. Chtěla se líbit mládencům a styděla se za naši chaloupku, za své chudé šaty. Tak také proto se dala na švadlenku. Aby měla šaty co nemají kamarádky. Později podle módy strojila i vás a to ji naplňovalo pýchou. Možná sis toho nevšímala. Ale jistě i ty ses ráda strojila."
"Já bývala ráda za halenu s jupkou; jen, když mne zahřály, třeba selkou obnošené!"
"Když jsem si brala svého dědečka dal mi dárkem od své rodiny krásné, květované šaty. Bylo to vykoupení za jeho útěk z domova, nezdárného. Hlavně, že se usadil. A přesto se domů vracel jen  jednou za dlouhý čas. Žil pro nás. "
"Bože, ty to víš, jak já ho měla ráda!" vzdychla si babička a zahleděla se do věčnosti kam za ní odešel po několika letech stýskání si, že ho opustila moc brzy."
A já opět zavřela oči, že si o nich nechám zase zdát.

Babičko moje, opět mezi nás už usedá podzim, zima, budou vánoce a já smím k vám, na vechtr na prázdniny. Moc se těším, protože už umím  písmenka a tys povídala i za dědu, že už se těšíte, jestli mi dá Ježíšek knížku s pohádkami, že ti budu číst. Už je to tak dávno, kdy byla malá školačka moje maminka a četla ti. Také Marjánka ti vyrostla rychleji než jsi stačila vychutnat její dětství.
Ne, tobě nikdo pohádky nečetl, ani jsi neměla kdy sama se naučit číst. Frantík, když si tě namluvil se ti snažil naučit písmenkům, ale- bývalas na to unavená, tak tě naučil hlavně se umět podepsat.
Ani pohádky ti neměl kdo vypravovat, jenom maminka, když byla už nemocná a ty ses o ní musela starat. Většinou jsi při nich usínala opřená o maminčinu duchnu, tak chudičkou a prořídlou, že vás sotva hřála. Kdysi patřila vám, dětem, když jste byly maličké, ale pak ji víc potřebovala křehounká maminka. Byla průhledná, bílá jako víla. Leč smutná víla. Jen v očích jí svítily plamínky lásky a dobroty.
Pohádky: to bývaly historky, které si v čelednících předávala chasa z úst do úst a leckterá ti utkvěla v paměti. Potom jsi je vypravovala ty sama jak jsme se kolem tebe batolili.
Ano, já jsem toho času benjamínek. Dospěla i Marjánka a brzy prý se bude vdávat. Má svého milého, který za ní jezdí na motorce. Je nejenom velice hezký, ale i šikovný a proto se vám také líbí.
Marjánka je děvče jako květ, každý mládenec se za ní podívá a každý s ní rád tancuje. Máš z ní radost.
Zároveň vám s dědou začíná být smutno, že budete za chvilku sami. Odrostla Marjánka a my s maminkou, tatínkem a s mou sestrou Hankou bydlíme  dál než bys chtěla.
Jezdíme k vám vlakem a ta cesta je pro mne velkým dobrodružstvím, protože do vsi trať nevede a my k vám chodíváme kolem chmelnic topolovou alejí. Stromy jsou pro mne vysoké až do nebe.
Dokud jsem tak malá a droboučká vždy si mně děda či taťka bere na tzv koníčka a nese mne cvalem: Íjáááá!
Ještě před vsí voní vedle chmele v létě, v zimě pekárna svým čerstvým chlebem. Ty nám většinou vyjdeš naproti...Prostě, pohádka pro vzpomínky.
A už zas jede vláček předčasným večerem zimního času. Vagon voní jiskrami, za oknem do bílé krajiny poletují hvězdičky z lokomotivy, lidé pospávají,  chlapi hrají na kufrech mariáš či prší, děda se rád přidá.
Já , opřená o něho  sleduji napínavě dění, a než se mi zavřou oči už vystupujeme.
Tentokrát na nás nečekáš, topíš, aby mi nebyla po příchodu  zima.
Marjánka je s milým u jeho rodičů.
Děda mne bere opět na koníčka, aby nám cesta lépe utekla.
Maminka s tatínkem přijedou za námi za dva dny, až skončí pracovní týden a vánoce se rozběhnou. Maminka přiveze za to cukroví, abys neměla tolik práce.
Ty zatím s dědou nachystáš husu doma vykrmenou...
A já ti budu číst. Už se na to těším.
No, vidíš, babičko. Ten den tak rychle utekl, ani jsi mi dnes nestačila vyprávět. Uvítala jsi mne velikou pusou, hrnkem šípkového čaje s lahůdkou- citronem a k němu vánočkou. Však jsi jich musela stihnout upéct do zásoby!
Sotva dojídám a usínám za praskotu ohně v kamínkách. Po studené cestě je v té tvé světničce tak milo! Vůbec nevadí jak pramínky stékají po vlhké , kamenné zdi domku stavěného s láskou, leč nejvyšší skromností.
Vnímám tvé drsné, leč něžné ruce, které mne pomáhají svléknout a přikrývají duchnou...a spím. Šťastně spím pohroužená do pohádkového snění....

Zdálo se mi to? Ne, tak jsi mi to povídala večer při vaření, a potom ještě, když jsme s dědou krájeli houby na sušení.
Všude bylo krásné teploučko....
Usnula jsem pak schoulená u dědy při sledování zpráv. To už jsme nemluvili. S dědou stačilo prostě být vedle sebe a koukat. Z okna na silnici , na vlaky, při poslechu dráťáčku sledováním oblak, třeba už večerních, na zahrádce jsme se jenom tak dívali před sebe- za motýli, za ptáky, za šumem větru...
Včera večer jsem vyzvídala jak maminka dostala svou Marjánku, sestřičku....
"Tvoje maminka moc chtěla mít sestřičku, ale nějak k nám nechtěl čáp přiletět s miminkem. Děda jí koupil panenku, ale tu brzy odložila. Prý s klukama je větší legrace. Tak jsme pomalinku na malé miminko všichni přestali myslet."
"Najednou ale přišlo jisté jaro, tvé mamince už bylo 14 let a začala myslet spíš na parádu než na lezení po stromech a já pocítila, že přeci jen ta vrána či čáp přiletí a přinese nám nadílku. Kdepak bych si uvědomila, že to stihne mamince pod stromeček?"
"Zatím jsem nikomu nic neříkala. Dál jsem chodila naproti dědečkovi jako jsme spolu chodili ještě nedávno, dokud jsme bydleli ještě na vsi, obhospodařovala zahrádku, zvířátka; A léto ubíhalo a já jsem se kulatila. Už o tom nešlo mlčet. Děda už to poznal dávno, teď jen na to připravit maminku, Už to bylo jisté. Miminko jí dá čáp či vrána pod stromeček plus mínus."
"Ani už nevím jak maminka reagovala. Myslím ale, že v tu chvíli měla tisíc jiných myšlenek než že se má stát přeci jen sestřičkou. To víš, slečna. Za chvilku tě potkají stejné starosti, které teď prožívá také tvoje starší sestřička. Aby se líbila mládencům a jeden jí patřil."
A babičko, byl takový? Co myslíš?
"To víš, že byl. Bylo jich několik. Proto na mne neměla čas, vnímat, že jí říkám, že se dočká takového Ježíška."
"No, a najednou bylo léto pryč, překulil se podzim, večery začaly být dlouhé a už tu byl jen poslední týden do vánoc. Květka se nemohla dočkat vánoc a byla přičinlivá  až jsem žasla. Až najednou večer jsem jen vzdychla, a je to tady..."
"A bylo. Ráno byla Marjánka na světě. To jméno jí dala tvoje maminka - Marie Jana jsme jí křtili za několik dnů. Dědeček mi jen připomenul: Vždyť jsi prohlašovala, že už jsi bezvěrec; Ale copak se dá lidská láska poměřovat vírou a nevírou v Boha? Člověk přeci jen hledá oporu pro štěstí druhého i v té víře v srdci. Tam ten jeho ochranitel zůstává. Jak jinak bych mohla projít svým minulým životem bez úhony?"
"Říkáš mi dnes, že jsem přeci byla chudá; ano, ale to víš, že jsem si v koutku občas poplakala, to už jsem ti přiznala přeci. A pak nastoupil nový pacholek, často pachole, sirota, či děvečka sotva odrostlá dívčím střevíčkům jak se říká, přitom nikdy střevíčků nezkusila a před zimou jí chránila jenom kravská moč a onuce..."
"Víš jak teplo bylo v seně, když se zadýchalo? Vlastně mi bývalo dobře i v té lopotě. Měla jsem své místo a mohla jsem přidat krajíc i svým sestrám, které by beze mne byly stejné siroty."
"Ale tys chtěla poslouchat o Marjánce a mamince. No, tak už od vánoc byly ty dvě všude spolu. Maminka se jí stala chůvou a všude jí s  sebou vláčela. Jestli z tak veliké lásky či zodpovědnosti, to já nevím. Ale ráda jsem je pozorovala, to mi věř."
"Všechno trvalo než se Marjánka postavila na nohy. To maminka šla k sousedům na svatbu své družky od dětských let a...potkala tam tatínka: Ale to už je jiná kapitola. "
"Děda už šel sledovat co se děje ve světě, běž, ať ti tam nic neuteče."
Je to tak, věděla jsi o mě jak jsem zvídavá, nic mi nesmělo utéct, zvlášť v té novince, televizi! A tak jsem se schoulila k tomu dědovi do klína a...už jsem říkala, že jsem hned usnula.

Babičko milá, zase se ti zavírají oči, a ještě je večer daleko. Teprve si domyla nádobí, donesla dva nové kýble s vodou od pumpy ze zahrádky a zveš mne opět, ať se zatím proběhnu po louce. Víš, že mám své oblíbené místečko u tvého záhumenku tam, v poli, u polní cesty a u trati, který obepíná maličký můstek velký akorát přes koleje. Umělý spojovací  nával, který se udělal, když stavěli trať. Rostla tam veliká lípa, široká, že by ji ani děda neobejmul.
Slíbila jsi mi, že až se vrátím, budeme si zase povídat.
Už prý jsem povyrostla. Jsem prý už přeci školačka a tak za tebou smím jezdit jenom o prázdninách.
Musela jsem tedy všechno stíhat a neměla čas sledovat, že nejsi v pořádku, že ti ubývá zdraví. No ju, je to tak: 10ti leté kuře, rozmazlované a hýčkané kam se podívá.
A tak běžím loukou rozevlátá jako to ptáče, prozpěvující si, halekající, nikde nikdo než já, nebe a louka plná svěžích trav. Běžím bosa a vychutnávám doteky s její pichlavou jemností zatímco spíš a děda v lese trhá borůvky na prodej i do zásoby.
Jednou mne vzal s sebou. Lhala bych, bral mne často, ale tenkrát mi dal jediný pohled v životě. Poletovala jsem lesem stejně rozpustile a kradla mu borůvky z bandičky. No, a od té doby jsem věděla"cenu práce" a trhala sama nejen do té drzé pusiny, ale pomáhala i jemu do bandasky.
Tentokrát jsem ale chtěla být s babičkou.
Už musíš být vyspaná! Pospíchám zpět.
A opravdu, sedíš v kůlničce a cpeš huse šišky jako by se nic nestalo. Vůbec netuším, že jsi už nemocná.
"Tak co? Treperendo!" vítáš mne a směješ se .
"Pomůžeš mi?"
Nepomůžu, ty dobře víš, že se bojím hus kvůli houserovi, který mne jednou poštípal. Respekt mám i z kačen a kačera.
Zato přisedám: Vypravuj, prosím....
"A o čem? Vždyť už všechno víš."
Nevím, babičko, ještě toho nevím moc. Jsem malá a pořád ještě věřím na pohádky. A tvoje vyprávění je jedna velká pohádka bez draků a princezen. Copak je to možné, že někdo byl tak chudý jako jsi byla kdysi ty? Copak je možné, že maminka byla malou a teta, že se teprve měla narodit?
"Ty  moje treberendičko, když myslíš, tak poslouchej. Vezmi tento hrnec a ukliď ho, půjdeme dědovi nachystat večeři a přitom ti  to povím jak že se to stalo, ano?"
Honem uklízím, koš a ošatku. Azore, ty počkej v boudě, dojde i na tebe, teď hlídej.....
A než se děda vrátil vím už jak se to stalo, že maminka dostala vytouženou sestřičku.
A teď už prý honem na kutě, děda je unavený, chce mít klid.
Choulím se k němu a k televizi, která přibyla  na večerní zprávy, až usínám, blažená. Je to ale krásné mít takového dědu a takovou babičku....

 Dobré ráno, milá babičko! Já ostuda otevřela oči vždy, když tys už měla podojeno na statku, odvezené mléko , na stůl jsi mi připravila kafíčko z melty, abych sílila, drobek zlobivý, čerstvé rohlíky, máslo z máselnice a marmelády...Jediné naděje, že s ním s chutí.
Nikdy jsem nepila tak dobré kafíčko...Cítila jsem se dospělá, a co jsem věděla, že existuje jiné co pije mamča s ta´tkou? Jediný rozdíl jsem viděla, že oni si nedávali mléko, a to mi nechutnalo tolik.
Rozdíl mezi mnou a sestrou bývala, žes řekla:"Nejez neubyde" a já odložila talíř, že aspoň bude k večeři, i když mi toto zůstalo a přesto, že své proporce už mám dávno široké.
Sestra zase honem dojídala, aby nezbylo. Co kdyby už nebylo? Byly jsme děti, no.
Ty ses nikdy pořádně nenajedla. Nikdy jsi si ale ani neposteskla.
Babičko, co je to bída?
"Bída? Bída je v duších lidí. Můžeš mít krmě kolik chceš, a přesto jsi chudák."
"Největšími bídami pro mne byly dvě světové války. Když začala první začala se tvoje babička rozkoukávat  po životě, kam půjde se sestrami. Všude kolem se valili chudí, kteří byli chudší než my. My měli sebe a měla jsem štěstí, že vždy jsem našla práci. Co na tom, že byla těžká až jsem si, to musím přiznat, i já upustila znavená slzičky. Ale pak jsem si vzpomněla na ty za plotem co čekají na odhozené plevy-  a dala si facku!"
"Pak přišla ona krize; bylo to v době kdy tvoje maminka  začala chodit. Měla jsem štěstí, protože selka mne chtěla mít u sebe. Věděla, že odvedu práci za dva jak jsem byla zvyklá se starat i o sestry. Co si naříkat? Jen aby Frantíkovi zůstala práce na dráze! On se tam také rozkoukal a získal několik profesí, proto byl také takzvaně nepostradatelným. "
"Tvůj děda to vůbec uměl. Tvářil se, že s politikou nemá vůbec nic společného,zdál se být zbabělcem. přitom alespoň roznášel chleba, kterého se nám podařilo sesbírat.Samozřejmě, že se na takové věci po válce rychle zapomenulo. Ale kde na nás s pýchou! Nás hřálo vědomí, že se lidé najedli."
"Co byla větší bída byli tahy lidí do koncentráků, jak říkával Frantík co viděl na nádraží. Musel otáčet hlavu. Hůř než zvířata!, se vždy zlobil."
Naše vesnice byla zónou a my vlastně žili v jakémsi vakuu kde jsme sledovali přesuny. Tak jsem to vnímala já. Když jsem chodila naproti Frantíkovi na zastávku na hranici území, vždycky jsem měla větší starost, aby on, nedej Bože...Mohlo se stát cokoliv. A děvčata. Pořád jsme je hlídali u dvorku. Nesměli dál než do školy a ze školy, což stejně neuhlídaly. Tvou maminku s klukama z okolí totiž mimo jiné zajímaly cizí zahrady a úroda na nich."
"A pak už nastával konec války: Děvče moje, kdybys viděla tu rudou oblohu za nocí! Kdepak by nás napadlo, že někde v té záři jsou ženichové! Tvůj tatínek byl nucený pomáhat stavět chemické závody v Litvínově a tvůj strýc, jeho bratr se někde v německé zóně plížil při útěku z koncentráku lesem. A všude létali bombardéry. Ano, tenkrát jsem se skutečně bála i modlila."
" Modlitby mne přešly, když pak nastoupily pochody smrti. Holka, co já se tenkrát naplakala nad těmi ubožáky co šli kolem,- zbídačelé trosky co připomínaly mrtvoly, které v hrobě nestihly zetlít a navlékl se jim šat z cárů předešlých! Navíc, za každým z nich jsem viděla i tváře ze své drahé domoviny. Co z ní udělali???"
"Přestala jsem definitivně věřit na jakéhokoliv Boha, ale o to víc jsem začala věřit sama v sebe."
" I stalo se několikrát, že jsem i chleba přihodila, nejednou jsem i ukradla, budiž mi odpuštěno, selce od prasat. Jednou mne to stálo málem život. Ještě, že německý vojáček měl slitování a jen mne puškou srazil zpět do příkopu..""Přišla jsem domů sice s krvavou hlavou, ale Frantík mne pevně obejmul: Ještě že jsem se mu prý vrátila.Stejně jsem nepřestala...."
"A najednou bylo po válce. Květka jakoby dospěla, chystala se nastoupit do nedalekého města na vyučení se, vybrala si být švadlenkou. To jsem jí schválila pro vědomí jak roste do strojení se. Kde bych na to brala?
Teď už jsem se mohla bát jediného. Cesta vedla kolem kasáren a ona byla samý kluk od dětství. Víc kluk než holka. Ale...je to zábrana pro lásku? Ještě, že s ní chodila i Věrka. Byly stále jako dvojčata. Chachacha...."
"No, vidíš, a zas bude čas jít na krmení." uzavírá babička vyprávění a já běžím pro nůši. Jen srpek mi nepůjčí. Ruce  prý mám levé jako když maminka začínala a učitelky jí hubovaly. navíc ty moje prý jsou párátka, ani by strp neunesly. Inu...
Kdybys viděla teď. Přesto jsem srp neochočila dodnes, babičko;

Babičko, spíš; jsi unavená, já vím. Už několik dnů co jsi se odstěhovala z vesnice nemusíš do chléva. Jsi konečně důchodkyně a máš jen těch svých pár králíčků, slípek a kačen. I dvě husy jsi si pořídila k doplnění vánočního stolu svých milých.
Děda už přestal jezdit před rokem do Kladna a byl plný elánu vám tu vytvořit všechno co je třeba.
"Vzpomínáš?" říkává. "...tenkrát jsme začínali holými zdmi. Co je proti tomu plot, králíkárna, vrátka, bouda psu?:.." a směje se při práci.
Ty teď, babičko konečně po obědě odpočíváš; nádobí ve škopku zatím okape.
Jsem nevděčná, že ti ho neumím uklidit, rozmazlili jste mne; říkám si s odstupem času a vím, že bys mi řekla: "Takový mrňavý střízlíček; běž raději ven, bude ti líp chutnat!"
A tak běžím na louku. Ještě stále voní létem. Uvědomuji si, že i maminka, když dorůstala mohla takhle poletovat?
Jako dítě ani nevím, že maminka byla v té době, když jste dokončovali domek ve vsi stejně malá a že jsi ji nikdy nehonila, laskavě milující do práce. Věděla jsi přeci moc dobře jaké to je nemít dětství.
Dětství...vynahrazovala jsi si jeho část vždy, když byli ve vsi nějaké svátky- pouť,posvícení, dračky...I já si pamatuji tvé maškarní převleky z masopustů; obzvláště ten převlek dědka s nůší.
Nebo schovávačky, když jsme šli čekat na trať na dědu! Uff, ten se lekal a vzápětí se hudrujíc pod vousy smál tvým nápadům!
Kde byly ty starosti o sestřičky! Schovaly se do minulosti. Světla měla svůj hrob pohozený u Litoměřické hřbitovní zdi jako sebevraždkyně, ani ti nedali vědět, když jí zahrabávali do země.
Márinka už je dávno vdovou, ani si neužila manželství; však na ni nebyl hodný. Teď žila v Domově důchodců, smířená se svým stavem.
Čas je léčitel, říkáš vždycky nad rozbitým kolenem, babičko a foukáš snažíc se rozesmát bodrým vtipem. Že si po čase nevzpomenu?
Jak bych mohla, babičko.
Otvíráš oči, a já, stulená ve tvém klíně ti šeptám do vlasů. Mám tě ráda, milá babičko;tvůj teplý úsměv uprostřed laskavých vrásek, tvé dlaně, hrubé a vrásčité hladíc mne po vlasech: Mám tě moc ráda...

Babičko milá, tolik vody uteklo ve vsi potokem, tolik dnů se překulilo čtyřmi ročními dobami; pověz mi, když jste s dědou stavěli domek: Jak jste to , proboha stíhali?
"Jak? Jednoduše. Nebyl čas na jiné. Byl to hlavně úkol pro tvého dědečka, když se vrátil ze směny. jen si zdříml a  už dával kámen ke kamenu, míchal maltu, a občas zašel na jedno pivečko k sousedům- Beranů se jim říkalo. Byli tak dobří, že si svou hospůdku udrželi i po znárodnění. A to tenkrát byla věc!"
"Děda tam zašel, pivečko si dal jedno a vždycky tam měl koho poprosit o pomoc kde nestačil. Měli ho rádi, pomohli kdo mohli lidi kolem.
" Jooo, tenkrát bylo mezi námi, chudými míń závisti a víc ochoty pomoci si.Blížila se válka, kolem bylo nějaké napětí, lidé z měst se báli houfného propouštění, i děda se bál. Na depu to bylo všelijaké. Přesto se děda usmíval a utěšoval mne: Přežili jsme i bídu, přežijeme i tenhle marast. Jsme na to dva a práce se oba nebojíme, vždy ji najdeme."
"A dával kamen ke kameni;  vedle nás  stál maličký domek, pastouška, kde měli dcerku malinkou, jen o rok starší než moje Květulka.  Její maminka se mnou dělávala v kravíně co jsem přišla do vsi. Muž jí umřel sotva se Jarmilka narodila a začal chodit- na souchotiny. Jednou mi pověděla, proč Květku nedáš k mé sestře co je doma, protože je švadlenou, tak je uhlídá obě? Beztak rostou vedle sebe jako sestry, všude spolu."
"Tak jsme si plácli, jak se říká,. Chromé sestřičce přidám krejcárku na přilepšení, o ten neschudnu, a můžu být více na statku; selka také hned přidá za víc práce."
"Je to zvláštní, ale  o jídlo se v každé době je třeba se starat. Za války zvlášť. I když dodávky převzali Němci..."
"Nezdá se ti, že jsou dnes ty mé vzpomínky smutné? Smutná byla ta válečná doba co přišla.A přesto jsme s tvým dědou bývali večer co večer š´tastní. Už jsme měli svou první místnůstku, klubala se druhá, Květulka ležela v postýlce stlučené dědou vedle nás a my se usmívali, šťastni co jsme za ten den dokázali;"
"Ano, my to zvládneme, jsem si říkali držíc se za ruce. Děda mi někdy četl. Tu noviny co se ve světě děje, tu si půjčil knížku, prý, že smutného je hodně, tak něco ze života. Odměnou měl rád, když jsem mu zpívala."
Zazpívej mi taky, babičko, prosím, To tys mne přeci učila zpívat mnoho lidových písniček. A pak maminka cos jí ty naučila. Třeba tu Osiřelo dítě...Tenkrát jsem nevěděla jak se ti svíralo srdíčko a šla ti od srdce a proč maminka plakávala....

Osiřelo dítě, o půl druhém létě¨

když už rozum bralo na mámu se ptalo

Ach, táto, tatíčku, kam jste dal matičku?

Na hřbitově leží, tam pod černý věží

má na srdci kámen, hoří jí tam plamen....

Babičko milá, pojď, odejdeme raději do další vzpomínky, té veselejší: Jednoho dne se stalo, končila válka a ozvalo se budoucí děťátko...., viď?

Smráká se, babičko; je čas na černou hodinku jak ji spolu trávíme my dvě. Stačíme si, viď? Vše je hotovo, děda, je-li jako důchodce doma pochrupuje u svého tranzisťáčku: Mimochodem, to jsi mu tenkrát udělala velikou radost, když jsi mu jej věnovala s Ježíškem. Tajně jsi dávala korunku ke korunce zatímco on si hrával v hospůdce za rohem svůj pětníkový mariáš. Měli jste tenkrát dohodnuto, že se přestěhujete na tuto vechtrovskou samotu, aby měl zadostučinění s dechovkovou.
Najednou přišel o kamarády, onen pětníkový mariáš a zbyly jsme mu my dvě.
Přes den neměl kdy si postesknout, uměl si pořád vymýšlet  činnost a tobě práce také jakoby vyrůstala pod rukama. Večery ale byly naše.
Babičko, vyprávěj mi, prosím; Jak jsi vlastně našla dědečka, když jsi byla s maličkou maminkou tak sama?
"Jak? Jednoduše. Vidíš tu blikající hvězdičku na nebi? Co nevidět si najde místečko na Zemi a možná přijde také mezi nás. " žertuješ a mně se tvé pohádkové průpovídky líbí.
Tak?
"Tak. Ano. Prostě byla opět sena a statkář potřeboval rázného kočího. A děda zrovna přišel prosit o práci. Byl z dalekého Šumavského hvozdu, utekl z domova, aby si dokázal, že není závislý na starším bratrovi. Že si časem najde svůj stateček. Někde začít musí."
"Byl jako ta sestoupená hvězda. Oči mu zářily, a přitom byl jako nedobytný hrad . Alespoň tak působil, odměřený, nemluvný. A přesto jsem cítila, že pokaždé, když si zpívám, když s večerem tancuji jen tak , ledabyle sobě pro radost patří pohledy právě mě. Přitom bylo kolem dost děveček svobodnějších než já."
"kdepak já bych ho vyhlížela! Měla jsem přeci Květku , tvou maminku; v srdci zůstával Frantík-  a proč toužit po novém zklamání?"
"Jenomže Josífek, děda byl neúnavný kamarád. Byl všude, kde jsem potřebovala mužskou ruku. Točil se i kolem Květky a ta nekoukala- je to táta, není to táta. Byl tu a byl jí po ruce. No, tak nějak běžel čas kolem nás."
"Jednoho dne, když vánoce ťukaly na dveře přišel tvůj dědeček vyfešákovaný, nesmělý a dal se do řeči, abych ho nemohla přerušit. Že už na statku nezůstane za tu almužnu, ale že má práci v depu na Kladně. Tam že slušně platí; A když mu vydržím být věrná, že by si mne s Květunkou vezme za své. Co prý já na to."
A co ty na to, babičko? Kývla jsi mu?
"Ale kdepak! Copak jsem ti neříkala, že jsem byla zklamaná a v srdci měla pořád Frantíka? Řekla jsem mu, že uvidíme až co jak.čekala jsem, že se nevrátí."
"Josífek to ale nevzdal. Byl  u nás každý týden. Vždycky mne doma zaopatřil, přivezl z Kladna zásoby co pro nás koupil; Na stolku mi vždy nechal zlatku na přilepšenou. Když jsem odmítla, řekl jen. Alespoň mi dáš za týden čistou košili. A tak jsem mu prala, čekala , a čas běžel, přešly velikonoce a ten tvůj děda opakoval svou nabídku. A tak byla svatba. Přišla včas. Za dveřmi byla válka."
"Ještě než přišlo to válečné běsnění dohodla jsem se s Frantíkem, že si půjčím peníze, které jsem střádala pro tvou maminku a že se s dědou osamostatníme a místo z pastoušky že budeme mít nový domek. Josef, že ho postaví. jednou připadne stejně tvé mamince. Tvůj děda neváhal ani minutku."
"když jsem se ptávala proč je se mnou a ne s ostatními děvčaty, svobodnými a hezčími smál se. Prý že je mu se mnou veselo a zpěvno a že se mu líbí jak se umím otáčet. Já! Nešika, kterou neučil nikdo nic než sám každodenní život. Jemu, který pocházel také ze selského, vychodil školu, vyučil se a řemeslo mu šlo na co sáhl!"
"Naučila jsem se ho vážit, když ne hned milovat. Láska přišla až časem."
A maminka?
"Ta? Nějak nám rychle vyrůstala. Neohřála se doma, už začala chodit do školy a byla pořád nějaký trest a lumpárna. Jako kluk, žádná panenka. Děda vždy, když jsem hubovala jen říkal: Aspoň se neztratí. Nevím zda měl pravdu.
Kolem nás už je dlouho tma. děda se odvalil do postele.
"Není čas spát?" pohladila mne po hlavě a  stulila k sobě. "Teď jsi ty moje hvězdička a já si tě uložím."
A už obě ležíme vedle sebe.
Ani nevím kdy a jak , náhle jsem spala.

Rozběhla jsem se vonící loukou na níž dokvétaly  z posledních kvítí, které za chvilku  děda poseče na seno, babičko. Už si nabrousil a naklepal kosu.
Já si připadám jako víla s věnečkem na hlavě, který jsi mi pomohla splést. Je-li čas na pohádku?
Máš vařit, roztopit v kamnech...
Babičko, vyprávěj, pomohu ti, uvidíš! I nádobí ti umyji až se ohřeje voda! Doběhla jsem si k tobě pro pohlazení.
Co se mnou naděláš? S motýlkem nepokojným. Chtěla bych všechno a hned teď.
Světla bývala také taková. Pospíchala stále dopředu, aby jí nic neuteklo. Zvědavá nahlížela do každé skulinky a vše co se dalo chtěla ochutnat.
Tak ochutnala i lásku. Doufala v lásku, hledala lásku. Zemřela na lásku.
Když jsi opustila Litoměřice byla za tebou na nádraží, abys jí odpustila. Že prý s už brzy bude mít dobře. Tentokrát opravdu, uvidíš.
Škoda, že jí nešla přistřihnout křidélka a odvést si ji. Byla už dospělá. Tys měla ještě stále Márinku ve své péči. Věděla jsi, že Světla zodpovědnost do vínku nedostala, a přála sis, aby k ní došla, když jsi jí žehnala čelo.
Po jaké době jsi se dozvěděla, že zemřela, že prošla jistou fází nemoci nejen duše , ale i těla z lásky a nikdo jí nebyl na blízku, nikdo už jí nedal rozhřešení? Snad kněz.
Ten den, kdy tě našel umrlčí list, ten den bolel.
Ale co ti zbylo? Zemřela panna, do hrobu dána...Panna už dávno nebyla, pozemské tíže se zprostila...
Život šel dál. Byla tu Márinka a starosti o ní. Její mysl zůstávala dětská, a přitom také dozrávala v ženu.
Musela jsi jí hlídat o to víc.
Byla přeci to jediné co tě ještě spojovalo s domovem.
"Vidíš? A pak se řekne poklad. Co je ti po zlatě, když zůstaneš beze všeho blízkého? V té době mne stále častěji napadalo- A co až si Márinku skutečně odvede také mládenec? Bude-li si jí hledět?"
" A v té době Frantík, František, kluk, který se líbil všem a on začal nadbíhat takové děvečce jako já. Selský jedináček, rozmazlovaný a hýčkaný: Že prý si mne vezme všemu na vzdory. Věděla jsem jak hloupý, ale krásný je to sen. A já mu podlehla!"
"Tedy jak snu tak Frantíkovi- tomu víc." Uběhlo léto, zima už nesla vánoce, klíčilo jaro, a ve mně začal klíčit tvoreček. Byla to tvoje maminka. Za nic na světě bych jí nedala!"
A co Frantík? Že se ptám, viď.
Kýváš hlavou. Maminka měla větší slovo. Ani jeho otec nemohl oponovat. Panská láska po zajících skáče a nejednoho skolí.; Dala mi odstupné. Prodala Frantovu čest, naštěstí ne za málo. Byly jsme zaopatřené a já směla zůstat ve službě."
"Nezůstala jsem ale déle než maminka udělala první krůčky. Pak si mně k sobě vzala z milosti její příbuzná ze sousední vesnice. Byla chudší, ale co na tom. Byla jsem dál od milovaných očí, netrápili jsme se pro sebe, a střechu nad hlavou jsme měly také včetně tvé chůvy, Márinky. Ta už ale také dozrála na vdavky. "
"Byla to chudičká svatba, bez prstýnků, s hostinou darovanou jako  druhé odstupné: Možná, že sama Frantova máma měla černé svědomí, proto nám občas i přilepšila."
A Tak tvoje maminka začala vyplňovat můj život jako kvítek, který se rozvíjí. proto při křtu dostala jméno Květuška- Růženka - kvítek můj nejdražší."
"Bývala taková tichá, zádumčivá, vše pozorující; neměla jsem s ní moc práce. Vždycky jsem jí posadila do košíku, občas došla nakojit; když dělala první krůčky vždycky se našly pevné ruce kolem kdo ji dovedly...Tak se rozeběhla   a já už o ní pomalu nevěděla, protože z ní vyrostlo kvítečko čertovo, neposedné."
"Ale už je ohřátá voda, něco jsi mi slíbila!" Končí babička  jako když přetrhneš nit.
Nechce se mi, kolem je tak krásný den babího léta! Mraky jsou koráby, tak mi to vždycky babička povídala, a dá se s nimi ujet do neznáma. Stačí jen přivřít oči....
Asi babičce usnu.
Je laskavá a určitě tu mou hru přijme. A až se jí vrátím z těch toulek řeknu jen: Babičko, vyprávěj, prosím...

Dnes je babičko krásně; září vstoupilo na naše posekaná pole kolem vechtru kam jste se s dědou přestěhovali, aby mladí měli prostor pro sebe. Víš dobře jak důležité je to mezi lidmi.
Vlastnit:
Co tys vlastnila?
Sama sebe od smrti rodičů, a potom své dvě sestry. To bylo tvé veliké bohatství, které sis hlídala.
Předtím jsi vlastnila také maminku a tatínka. Co ti mělo vadit, že nejsou dokonalí, maminka je jako věchýtek, taťka se dal na pití, aby unikl vašim hladovým očím? Nikdy vás neuhodil a maminka vždycky rozlomila krajíc pro vás prvně. Tak jste se dělili.
"Ty chceš vyprávět takové smutné věci, když je tak krásně? Rozhlédni se kolem sebe jak je všude krásně. Co chceš od života navíc, když je krajina tak bohatá na vše co potřebuješ!"
"Když jsme chodily do lesa na klest vždycky jsme si utrhly do pusy pár zobání. To ti byla lahoda! A lezly jsme sousedům za ploty a kradly tajně ovoce. Někdy jsme dostaly holí, ale někdy nám selka přidala do košíčku."
"Hračky? K čemu? Takový krásně nalezený špalíček nám dokázal vykouzlit co jsme potřebovali. Stejně na hraní nebývalo kdy. Přinést dřevo, zatopit, utíkat sousedům na pastvu, abychom dostaly výslužku, pomoci mamince uvařit..."
"Zato jsme si hodně povídali; pusy nám jeli od rána do večera. A zpívali jsme si. Co maminka uměla písniček! "
"Mimochodem, na pastvě bývalo krásně sotva přešly přízemní mrazíky až do jejich návratu. Někdy ale byla zima. To jsme si nasbírali co se dalo a dělali si s jinými dětmi ohýnky. A to jsme se strašili příběhy odposlechnuté od rodičů a staříčků."
"Já sama nepoznala babičku s dědou od tatínka. Také už dávno zemřeli, když tatínek byl malý. Tak se také on potloukal od statku ke statku. Maminku zavrhli babička s dědou, že se do tatínka zamilovala a ani nás, svá vnoučata nepřijali, leda na výpomocné práce za krajáče."
"No, bylo nám někdy ouvej zimou a hladem. O to víc jsme byly spjati sami k sobě. Ne, nezáviděli jsme; Lidskou zlobu a zapšklost?"
"Podívej se na tohoto běláska létajícího z květu lnu na kvítek rmenu; za ním letí včelka zkontrolovat pel, pták tam u oblak, tak vysoko; také si stačí. To mi říkávala i maminka a měla pravdu. Proto jestli jsem něco chtěla byla stejná svoboda letu. Snad jsme ji tím i měly s holkama, když jsme šli z Užhorodu. Že jsme daleko nedoletěly? Copak jsem ti neřekla , že pro nás to byl ten kus světa, který nám vzal i hrob maminky a tatínka a ty sami seschly do země? Tam stejně každý patříme všichni, tam se sejdeme."
Lehla jsem si vedle babičky a obě se díváme do oblak jako na obrazovku televize, která byla novinkou: Jak říkávala babička tenkrát- zbytečná ztráta času. Děda jí oponoval;" Kulturu potřebujeme ...."
"Není tohle všechno kultura sama pro sebe? " usmívá se a hladí mi hlavu.
"Tohle byly nejkrásnější okamžiky při pastvách. Co člověk v oblacích stihl viděta jak si s nimi mohl povídat stejně jako s beruškou, která ti spadla do vlasů..."
Je opravdu krásný den.

A najednou už jste tedy byly, babičko lán pole od domova, od hrobečků svých rodičů.
"Jakýpak pouhý lán pole? Kus světa!"
Máš ruce v klíně a oči se ti toulají v té daleké dálavě, kde zůstaly dva chudé  křížky  nad rovama vedle sebe přitulené, na pohřeb nebylo. Nikdy už jsi nestihla položit další kytičku, zapálit svíčku. Jen v srdci jsi s nimi stále hovořila, aby ti prominuli, ale s tou bídou tam nešlo zůstat.
Litoměřice a zahradnictví.  To ti mělo otevřít svět vůní a slušného živobytí.
Světla ale nikde.
"Kde byla?"
"Ani se, děvče moje neptej na tu uvítanou. Vystoupila jsem s Márinkou na nádraží, poslední peníze zůstaly za jízdenku z dalekého Užhorodu, Márinka plakala hladem - a Světla nikde."
"Hledala jsem zahradnictví kde by měla pracovat. Nikdo jí neznal, až jeden zahradnický pomocník se zmínil. A styděl se přitom. Už to mi bylo podezřelé."
"Světla byla s nějakým kumpánem, a neptej se kde. Bolí mne to i dnes jak hluboce klesla. Ale hlad je hlad a v tom zahradnictví ji  nejdřív jako že zaměstnají, ale když se vyspí s majitelem. Tenkrát odmítla, a tak nedostala práci."
A proč, babičko vás lákala, ať za ní přijdete?"
"Inu, to máš těžké. Vždyť jí byla slíbená! To, že ji nedostala a skončila kde skončila, to je jiná. Styděla se přiznat a zapřela se nám, když jsme poté za ní šly."
"A co vy dvě pak?"
Babička má stále oči zahleděné do daleka jako by vyhlížela jednu ze sestřiček o něž už přišla. Chvilku mlčela a pak mi pověděla:
Co mi zbývalo; samozřejmě, že zahradník mne- navíc s Márinkou, která se mu zdála obzvláště slabá nechtěl. Nikde okolo nebyla žádná práce k mání, až ten zahradnický pomocník měl slitování a dal mi pár drobných od cesty a poradil nedaleký statek. Byla tam práce sice jen na pár dnů, než skončí žně, výpomoc ke kravám, ale obě jsme tam dostaly najíst a trocha teplého mléka navíc, to byl dar! Vždyť my si ráno mohly z krajáčku sebrat na lžíci husté smetánky!"
"Protože hospodářští viděli, že se práce nebojím, když se vrátily ženské z polí doporučily nás k příbuzným. Alespoň přes zimu. Ti nás zase poslali svým známým a tak jsme putovaly jako dvě komediantky po štacích. Měly jsme ale dobré jméno, že jsme pracovité, i ta maličká, drobná Márinka, že umí přiložit ruku k dílu, tak nám bylo dobře. Jen jedno jsem litovala. Že jsem já nemohla chodit do školy, chtěla jsem, aby aspoň Márinku někdo ve volných chvílích naučil číst a počítat. Nikdo se k tomu ale neměl. Při pracích na to nebyl čas."
" A tak jsme spolu jednoho dne konečně zakotvily na Rakovnicku. Byla to veliká vesnice, kde byl statek na statku. Z Márinky už byla skoro slečna, šlo jí na 14tý rok a už se po ní dívali mládenci."
Najednou se na mne babička podívala a celá se rozesmála:" Holka, víš, že já si do té doby ani neuvědomila, že i mne si chtěli kluci namlouvat? Až když začali koukat po Márince a zvát nás k muzice!  Najednou jsme tedy měly obě nápadníky."
"Pak se ale stala ta ošklivá věc; Márinka nesla koni slámu za svým milým Franckem a nedala dost pozor. Kůň jí porazil a nešťastně kopl do hlavy. A to bylo zlé, moc zlé... Naštěstí byli hospodářští milosrdní a s léčením nám pomohli. Márince však už zůstal slabší rozum."
" V té době jsem já podlehla v žalu svému z nejmilejších- Frantíkovi. Žel, panský synek a děvečka, to k sobě nešlo. Zůstala jsem sama obtěžkána, a Márinku znovu na krku."
"I teď mi panští ale pomohli, nebyli nelidové. Nechali nás u sebe. Franckovi rodiče, že zabránili sňatku mi dali výbavu pro maličkou a vyplatili odstupné; byly to těžké časy, ehhh. Ale přesto měly krásné chvíle."
" A Světla?"
" To příště, dnes už je čas jít spát. Podívej, měsíček už se oblékl do tmavého pláště, bude deštivá noc."
Babička zhasíná lampu a já usínám s hlavou v jejím klíně.

Duben je, babičko tento rok v horách studený a aprílově vyzdobený sněhem. Také velikonoce byli  jako by v prosinci měl nadělovat spíš ježíšek než zajíček mláďátek jaru ...
Zase jsem jednou usedla a koukám, babičko do syrové, šedé krajiny a vzpomínám...
Ráno jsem mluvila s tvou mladší dcerou, s Maruškou: Víš, že by mohla jít k měsíčkům pro fialky či jahody? Určitě by jí uctili pro dobrou povahu.
Snad jsi ji měla v myšlenkách, když ti přicházela tvá Maruška nazpět.
I tu staršídcerkujsi vychovala, že by rozdala srdíčko, maminko maminky.
A že jsi to neměla lehké, viď? Z chudičkých poměrů vzešlá....
Že to nemám opakovat? Že to nebereš jako ctnost, ale skutečnost, která prostě byla?
Moje milá, aniž by chtěla, tak se stále vracím ke tvým kořenům.  Je doba, která se snaží zapomínat:jaro, léto, podzim , zima se střídají; Umírá se a rodí v tom čase napříč zemí kolem.
Jen stromy stojí v krajině jakoby napořád, přežívají nás, rozpínají kořeny a sápou se propojit .
Myslíš, že tohle jsme se my, lidé naučili?
Já myslím, že ne. Naopak, podřezáváme si větve pod svými příbuzenskými vztahy, a pak pracně co jedinci hledáme stopy kam vlastně máme jít.
Moc filosofuji, viď? Tvá větev rodu byla také potlačena a ty sama odloučená od všeho co kdysi tvořilo tvou rodinnou odnož. Zbyla ti jediná sestra...
Ten věk je tak krátký, babičko!
Tak kvatně jsi ho prožila v honbě zaopatřit všechny kolem!
Ano, já mudrlant, vím, slyším tě: "Tlacháním se neuživíš"
Proč? Proč chci uchovat tvůj rod, který jsi vytvořila?
Dala jsi životu kus svého žití v dcerách, které se rozmnožily.
Strom počatý v tvé minulosti tedy přinesl  zdravé plodenství pro potomstvo, a rod se rozšiřuje.
Co do bohatství hmotného?
Jsme tady...
Vzpomínám. Své vzpomínky chci předat dětem. Vzpomínky také na tebe.
Měla jsem tě ráda a mám tě ráda. Mám ráda tvé dcery.
Předávám naší společnou lásku dál.

Den se kloní k večeru aniž by dovolilo sluníčku nahlédnout okenicí. Mráz začne opět nasvlékat na stromy ledovou krajku: Divný, divný je počátek dubna.
Tebe už nechladí omrzlé ruce z dojení, kydání, dřiny, která tě držela nad vodou, zatímco mnozí si tužívali z tvé dřiny bohatého stolu.
Neremcala jsi, ráda jsi svou skývu nechala více hladovým a měla radost, že jim chutná.
Vím, že i sluníčko se k nám vrátí stejně jako tvůj obraz, milá moje.

Babičko, nastal čas dalšího loučení. Márince bylo už líp a Světla volala...psala jak se jí vede skvěle.
Zrovna slézal sníh a začínal březen, když jste opustily zimní útočiště.
Márinka nabrala sil natolik, že jsi ji nemusela nosit a byla nedočkavá cesty. Stýskalo se jí po Světle; přeci jenom jí byla blíž zatímco tys byla spíš jako máma.
"Jooo, máma:" slyším tvůj vzdech.
"Ach, bože, jak já chtěla být také dítětem, abych nic nemusela než si hrát!" Když  se narodila  Márinka končila válka. Táta se vrátil konečně domů. Nohu a ruku měl chromou. Najednou nemohl co dřív; najednou pro něj nebyla práce.  "
Zprvu  ho to sebralo a byl hodně skleslý."
"Ale u nás se hodně léčilo humorem. Tak se i tatínkovi  vrátil elán konat nemožné. Zapřel se do sebe a brzy už  v rámci možností zas pilně pacholčil na selském."
" Bylo nám zase dobře v rámci naší chudoby. Byli jsme spolu, a to bylo bohatství."
Jenomže, maminka se po tom posledním porodu nemohla sebrat. Stále krvácela, při každé větší námaze.Nenapadlo  nás si všímat jak bledne. Bledá přeci byla vždycky, i štíhlounká jako panenka."
 "Myslím, že jediná Márinka si neuvědomila, že najednou mainka není. Když za ní zemřel tatínek, byla smutná, ale: Co člověk chce na šestiletém dítěti?"
Teď jsem tedy byla maminkou já. Světla už, předčasně vyspělá, nechtěla být pod mými křídly a její útěk mi to měl dokázat.
Kdyby věděla....
Ani já to tenkrát nevěděla" vypráví dál babička své vzpomínky a v očích má dálky, které za ní zůstaly.
Domov: slovo, které nestačila ochutnat  a přeci je plný vroucího srdce. Vždycky, když se chtěla vplakat utíkala do jeho zdí ve svých vzpomínkách uvězněných.
Jakoby ji rodiče neopustili a povídali si s ní z nebe.
radili jí, chlácholili, varovali.
Blížili se Litoměřice. Mělas mít lehčí práci, měla sis odpočinout. Tak ti to slibovala Světla.
Jaká byla ale pravda?

A jak to bylo, když jsi potkala

Když jsi potkala svou první lásku, babičko? Jaké to bylo? Oči se ti rozzářily: "Děvče zlatý, těch bylo tou mou cestou! Většinou zůstaly tajné. To víš, chudák holka. Copak jsem si mohla myslet?"
"Oni ti mládenci z panského bývávali fešáci a co ser za námi naotáčeli! Ale já se jich bála. Pořád jsem slyšela maminku, když varovala, abych jim nevěřila. Možná mne minulo štěstí, kdo ví?"
A  slyším tě vyprávět, že jsi nebývala také svatá, byla jsi bujné hříbátko a s tebou i sestřičky. Ale možná, že u tebe to byl pocit zodpovědnosti za ně. Zvlášť za Světlušu.
Rozvíjela se příliš rychle do dospívající krasavice a byla nesmírně neposedná a zvídavá.
Márinka bývala tichá; měla jsi ji dát včas do kostele, protože tíhla k víře. Mohla mít jistější  budoucnost. Ale copak ti někdo poradil?
Vždyť na statku se hodila každá ruka! I ta drobounká, dětská. Mohla pást husy a pomáhat hospodyni nosit vodu, prát....
Světlu a tebe zapřáhli ke kravám, k prasatům...
Ale Světla milovala koně; snad kvůli koňákům. To nejspíš.
Občas s nějakým utekla plavit koně. Jednou se stalo, že s ním utekla docela. Ale o tom ne nyní.
Spíš, že se stalo neštěstí, když jsi Márinku pro Světlu poslala, aby ihned přišla s tebou dojit.
Droboučká Márinka vlezla mezi koně, kůń se jí lekl, ona sama se lekla, a bylo neštěstí. Byla odhozená kopnutím, z hlavy jí proudila krev...
Veliké štěstí bylo, že zrovna přišel Vasil a ihned jí vzal do náruče a spěchal jí ošetřit.
Světla přišla až večer, ale Márinka už to nikdy neměla v hlavince v pořádku, třebas se dožila vyššího věku.
Měla jsi jí dát včas do kláštera jako sirotu; měla. Možná to byl trest.
A právě poté Světla brzy utekla. Její chasník ji ale brzy opustil nechávajíc jí městu a dluhům.
To byl také osud.
A tak skončila sezóna, ale milostivá selka ti dovolila u ní zůstat než Márinka nebude sil. byla jsi jí vděčná. I Vasilovi.
Poprvé jsi pocítila opravdovou lásku z věčnosti.
Ale Vasil měl své děvče.
Byla-li to hloupost,že jsi se nepokusila o něho víc usilovat?
Ne, ne. Nebyl čas. I když ti, mimořádně laskavá hospodyně pomohla nést část nákladů za léčení Márinky, která  ti ležela v pastoušce a jen pomalinku nabírala sil a také práce za Světlanu ti přibylo, byť v zimním čase ubyla.
Vasil brzy odešel i se svou družkou na další vandr.
Tenkrát nebyla práce stálá, já vím.
Však i ty, když Márinka vyzdravěla a ty měla vyděláno na vlak jsi vzala malou sestřičku a jela za Světlanou do Litoměřic, kde ti vzkázala, že má stálou práci v zahradnictví a zelinářství.
A tak jste za ní jely přes půlku Československa, tak jste se vzdálily opět víc rodné hroudě kam už jste se žádná nemohla vrátit.
Cesty jsou nevyzpytatelné. Vasil se propadl do ztracena, a mládenců nedostupných bylo pořád dost a dost.


.

Plakala jsi, plakala

...ne, že jsi neplakala; Bývalo hodně smutno, já vím.
Až teď vím.Člověk totiž musí vyrůst z růžových vidin a dospět.
Proč se k tomu vracet;nikdy jsi o tom, babičko nechtěla mluvit. Ani mamince jsi nevypravovala, své dceři. Ani té mladší, vymodlené.
Jenom úryvky padaly ve chvilkách rozhovorů, když se ptaly jak dál.
Žádná bolest není nekonečná, každá přejde.
 Když jsi se narodila, když jsi byla maličká, co ti zbývalo než brát den za dnem jaké byly?
Když se ti narodily sestřičky, když nebylo než starý, zřernalý chleba, než zmrzlé brambory darované selkou...Což tě napadlo, že existují jiné lahůdky?
Vymodlené políčko s kozou byl poklad dokud maminka nezačala stonat.
Zlobit se na tatínka, že maminčinou nemoc nesl těžce? Vždyť utíkal jenom proto, že si nevěděl rady? Tři veselá děvčátka, která natahují hubené ručky a on jim nemá co do nich dát?
Byly jste šikulky a brzy jste se naučily všechno od maminky sami. Zatopit, uvařit, podojit, nasypat zrní...
Mohly jste se zlobit na tetky, že na vás nebraly ohled? Neměly ony své starosti?
Občas se smilovaly a občas co zbylo přinesly na přilepšenou.
Nadávaly mamince a tatínkovi, že jsou líní, ale...Copak neviděly jak maminka slábne?
Sytý hladovému nevěří.
Proto jsi nikdy nesnesla, aby druhý hladověl, svůj krajíc jsi mu podala, a tohle jsem získala po tobě. I když jsem tě zlobila, že jsem nechtěla jíst.
Maminka vzpomínala, že když šel tenkrát vesnicí pochod Smrti z koncentráku, že ti to trhalo srdce a nenápadně jsi pohazovala mezi hladové, vychrtlé, roztrhané a bosé, bezvlasé, bezvlasé chleba, jeho odkrojky, které měly být pro drůbež. Pamatovala jejich mrtvé oči, kde vyskočily plaménky štěstíčka.
Málem jsi se ocitla mezi nimi, když tě Němec na stráži drsně odkopl. Vlastně tě zachránil, byť tě to dlouhpo  bolelo.
Ale ten pocit, že jsi mohla chvilku oživit ty odevzdané oči, ten ti za to stál!
Jednoho dne tedy nastal čas, kdy jste pohřbily i tatínka- hladem a steskem odešel příliš brzy za maminkou, a měly jste se vydat do světa. Tetky vándaly najevo, že zadarmo vás živit nebudou, příživnice. Že mají svého dost.
A tak jste jednoho dne daly rodnému  domku- byl to vlastně domek, ta chudinská pastouška?- a přeci jen-  jste se s rodným domkem rozloučily.
Měla jsi veliké slzy v očích; jak ti byly drahé ty slaměné madrace, došky na střeše, čoudící kamínka: Zůstala tam maminka a tatínek, byť už je vlastnila drnová zem. Na lepší rov neměli.
Natrhala jsi poslední snítku ručního kvítí a se sestřičkama jsi šla požehnat jejich věčnému spánku, dávajíc jim poslední Sbohem.
Také Bohu jsi dala vale: Nebyl spravedlivý, když si je povolal nahoru a nechal tu tetky se strejci  jejich bohatství.
Tenkrát jste doufaly, že se vrátíte.
Rov nejspíš už dávno zmizel a ty máš svůj hrobeček tak daleko. S sebou sis vzala dědečka.
Teď spolu sedáme v podvečerech a vzpomínáme jak to bylo.
Už dávno nepláčeš.
Nikdy jsi neplakala před lidmi. Nechtěla jsi, aby někdo sdílel bolest. Chtěla jsi, aby lidé byli veselí.
Proto jsi se tolik smála, proto jsi kolem sebe milovala smích. Svět nesl bolesti víc než dost.
Na co mu přidávat?

Jaké to bylo, babičko souznění....

....když vy, ženy jste žily takový ten ženský úděl sedánek a draček ať už u peří či na lavičce, po dřině, s přicházejícími večery od jara do podzimku zatímco pantátové posedávali u svých pětníkových mariášů v hospůdce nebo před ní?
Náš děda byl dobračisko, já vím. Nikdy nepil moc. Ucucával svá 2-3pívečka za večer a přišla -li jsem za ním pohostil mne limonádou, nakázal zamknout pusu a sledovat.
Většinou jsem to to nedělní odpoledne nevydržela, čímž jsem ti jej přivedla předčasně domů.
Někdy jsem ale vydržela. To sis pro nás musela dojít sama.
Vypila sis také jedno malé od cesty a prohodila po sousedsku pár vtipů s kybicujícími. Pak sis nás vedla domů.
Neviděla jsem dědu nikdy rozzlobeného.
Zdálo se, že máme štěstí na podobné sousedy,viď?
Nebo mým dětským očím unikly nějaké rvačky a pračky?
"Ba ne," slyším tě mi povědět.
"Byla jsi opravdu dítě. Ale svět nebyl tak hodný. Mnohá žena zkusila s těmi svými alkoholiky. Zvláštní, že také v selských staveních dával hospodář hospodyním pocítit kdo je pán gruntu."
"Jisté je, že leckyženy byly spíš pod - podruhem.  Okrasná kredenc: Selek zrozených v  panském, které mohliy ovládat své muže bývalo málo. A kde se měli opravdu rádi- myslím, že ještě míň."
" Ano, já měla štěstí, že jsem po tak dlouhé anabázi od statku do statku potkala dědu:" vyprávíš mi dál; mám tě před sebou s rukama v klíně.
" To víš, byla jsem , a cítila jsem se strašné nemehlo, když jsme se potkali jednou na žních. Přišel jako krajánek, který si chce přilepšit, a vlastně utekl z domova.
Byl také z drobného hospodářštvíčka: políčko, kravku...."
" Nemysli si, nevítali mne tam s otevřenou náručí. Tvůj děda byl o něco mladší. Ne o moc, ale...A já navíc měla nahý zadek." dodáváš a jako bys posmutněla vzpomínkou.
Ale hned ti zase oči září: "Ale nebyli tak zlí, to ne. Jenom o toho větroplacha měli strach. A přitom on byl proti mně  taková tichá voda v pozadí! To já byla jiný větroplach. Nespoutaná, nevázaná- vždyť jsem se v životě musela spoléhat sama na sebe  a ještě dohlížet na svou čest a čest svých sestřiček."
" V té době totiřž začaly už také ony dospívat, a sama víš jak je děvčatům, když jim nadbíhají mládenci,; lehce ztratí hlavu- bohatá jako chudá." povzdechla sis.
Vím. Mám s tím, babičko svoji zkušenost. Však ty to víš sama jak jsem ztratila hlavu. Jenom proto, že jsi věděla jaké to je jsi na mne byla laskavá jakoby nic.
To maminka, ta se bála víc zdánlivě. Měla o mne strach.
Já vím, i ty ses bála. Co bys asi udělala, kdybych zhloupla tak moc?
" To je těžké; " dodáváš.
"Měla jsem tyhle problémy s jednou ze sester. Utopila se pro lásku. Těžko vzpomínat jak moc ji zklamal ten lidský svět chudého děvčete. Snila o vyšší společnosti."
Zase jsi zesmutněla" Kdoví co v ní bylo za předky. Naše bída jí hodně ublížila ,."
Kam až jsme se, babičko dostali od soužití mužů a žen...
Ke smutkům?  O tom  si povíme  někdy příště .

Za oknem, babičko je než bílo

...To je čas na přástky, viď?
To byla také jedna taková neděle, vzpomínám, babi: přiběhla jsi celá prokřehlá z kravína- děda byl ten den také doma. Pilně ti napumpioval velikánský hrnec vody a ta se hřála na kuchyňských kamnech.
Já, mrňous jsem si  hrála s rádiem. Milovala jsejm povídání i hudbu z té bedýnky také proto, že děda byl pro mne nemluva, který jakoby před mou upovídaností utíkal.
Dneska si dokáži představit proč majíc tak živé vnuky...
Honem, honem ses dala do dováření oběda: V pekáči se od rána pekla kačenka; mimochodem, kdy jsi to vlastně vstávala? Ve čtyři ráno už jsi běžela do statku? Tjúúú, v té zimě! vzdychnu si dnes.
Doma také zima. přikládám do kamen, já panelákový tvoreček, když jsem se dala na vojnu co je žití s koňákem a vybavuji si ten čas přástek, čas her mého dětství.
A tak vzhůru do kuchyně, kde se dopekla kačena a knedlíky velké jak dědova dlaň už se také kouří z mísy, zelí tebou naložené to vše doplnilo vůní: Hmmmm, dneska bych si dala tenhle pro tebe sváteční pokrm.
Dneska si ho mnozí, mimo jiné dopřávají jak u panských kdy dostanou chu´t, tys jím šetřila na sváteční chvíle.
A tahle byla, že?
Honem vroucí vodu nalít do dřezu, umýt nádobí: zase se mračíš, zas jsem ohrnula nos, děda si s chutí přidqal mou porci. Mám smůlu, viď?
...vytřít podlahu, vše urovnat, do kuchyně přitáhnout ještě jeden veliký stůl, a kafíčko z melty už vře na kamnech, blíží se pozdní odpoledne a tetky se schází.
Bude se drát peří. Včera u tetky Kulované, dnes u nás, zítra k další tetce  než přijde jaro.
A už jste se všechny sesedly a začala nejdřív štěbetanda kdo s kým kdy  jak proč , čím ...mley se drby.
Občas jsi povstala přidala do štamprdliček, přisypala koláčků předem nadělaných. I mně jsi přidala čajíku, chlebíku s velkou vrstvou marmelády- jooo, to jsem měla ráda.
Když se probralo drbání zpřišla doba také na zpívání. A to jsem milovala.
Peříčka poletovala místností stejně jako prach z nich. Bylo tajemno a příjemno, teploučko...
Tetky mi daly ochutnat také vaječného, když rostu v tu děvuchu.
O to rychleji se klížily moje oči a tak jsem ani nezpozorovala maminku, která přijela a spráskla ruce.
Maminka, ta nesnášela sebemenší nepořádek a teď tak živo v té malé kuchyni a já , upatlaná si spokojeně spím na židli; děda je spokojen na pětníkovém mariáši v hospodě.
Dnes se tomu smějeme. Vždyť ona ani maminka se nezlobila doopravdy. Tak se prostě na vesnici žilo, no, venkovsky.
Peří, pánečku, to byl přeci  nejlevnější artikl do výbavy nevěst.
Ale té práce za tím. To už se zapomnělo. Vše pádí k umělému.

Babičko, sněhu přibylo, je tu Masopust

Únor bílý, pole sílí. Nejen v horách, ale i dole. Po polích se honí sněhové poryvy, večery  už se od vánoc sice vzdálily co do denního světla, ale přeci jen.
Co s večerem?
Televize u tebe v domácnosti nebyla dlouho, ale vlastně nám ani nescházela, viď?
Byli jste přeci s dědou vychováni jak se hodilo na pacholky a děvečky  bavit se v komunitě z vlastní kulturou. A že jste si jí uměli vyrábět!
Vzpomínám, jak jste mne učili "mastit karty" při  svitu slabé žárovky.
Tebe také popadlo, když děda nebyl doma, a šla jsi tropit neplechu".
Vzala sis dědovo  kšiltovku- jak se jí říkalo? - čapku pražského Pepka by se hodilo říct. Na krk sis uvázala jeho květnatý šátek z mladých let, když ti nadbíhal, kaťata, která pamatovala jakéhosi pantátu, ale tys schovala pro Co kdyby? a staré prošoupané botky- žraločky se prastarým hubertusem.
Takové poklady bývaly schované v tvé truhlici na půdě. Málo co jsi vyhazovala s vědomím, že se hodí.
A ono ustrojení je toho názorný příklad, kdy  jsi mohla provést svůj zlomyslný skutek.
Zatímco dědové seděli spokojení v zárožní hospůdce na pětníkovém mariáši šla jsi obcházet okolní kamarádky coby opitý tulák: Juj, to bývalo smíchu po úleku, když tě prokoukly. A hned nás zvali dál, podali štamprdličku pro zahřátí, mně čajík vonící bylinami co která měla doma, vzácným citronem schovaným od vánoc...
A dávaly jste dohromady masopustní rej,.
Tam abys chyběla! Mezi uchovanými trofejemi na půdě byla i stará nůše, v ní seděla babka, jen občas jsi ji převlékla do čistého.
A pak tu najednou byl den D.
Vůbec jsem nepozoroval tvé úsilí uvařit a napéci po nocích, aby bylo nachystáno.
Pozvala jsi mamku s taťkou a všechny blízké: "Přijeďte užít!"
Věru, bývalo to veselé divadlo celé obce.  A my se stávali velikou rodinnou sešlostí.
Všichni byli najednou tak nějak svorní a všude zněla muzika a zpěv.
Já, camprdlík maličký jsem se tě křečovitě držela, aby mi tě nikdo neukradl.
Mamce možná bylo v tu chvilku trošičku smutno, že spíš se držím tebe.
Jenomže, copak za to můžu, za všechnu tu lásku k tobě?
Brala jsi mne k sobě, abys mne , nedochůdče na vesnici vykrmila, když ve městě se to nedařilo.
Zatímco mé sestře stačilo říct "nejez neubude", aby vylízala talíř, já jsem klidně talíř odložila, že alespoň zbude na večeři, a strašně tě urazila; Ale tys uměla okamžitě odpustit a zas už jsi se snažila mne donutit jíst.
No, prostě, bylo mi s tebou stále dobře.
Maminko, odpusť, i tebe, samozřejmě mám stejně ráda.
Babička ale je babička. Chudičká, prostinká, veselá kopa.
A tak se ve vzpomínkách držím, babičko křečovitě tvé ruky a vnímám masky a průvod, jsem v pohádkové říši, kde zní smích a tanec....
To se to usínalo, když jsi mne držela poté v postýlce za ruku; oheň praskal, prskal, masky vplouvaly  do snů a ty jsi vrůstala do mne.

Kdepak, to není pohádka

Babičko, večer jsem ležela v posteli; byla studená a já se v ní vrátila do postýlky u tebe.
Kolik mi to tenkrát bylo? 5? 6 let?
Do školy jsem ještě nechodila, to jediné vím. Proto jsem  mohla u tebe být i v tomto zimním údobí.
Chystaly se vánoce?
Ne, ještě jsi neměla stromeček.
Přesto za oknem zářila hvězdnatá noc do bílého sněhu Kozího plácku a stromy- kaštany, nyní celé nahé dostaly vysoké, bílé čepice.
Maličká místnost svítila ohýnkem z kamínek. To se plamínky honily skrze škvíru. Hrály si na honěnou a přitom šplhaly nahoru, aby rozehřály místnost.
Světlo žárovky bylo na dnešní dobu pohádkově slabé a vrhalo tak šeré stíny.
Hrála jsem si s prstíky divadlo jak jste mne s mamkou učily: Chvilku zdmi běhala žirafa, chvilku se kymácel slon, chvilku zas poskakoval zajíc.
Najednou se mi asi zastesklo, tak jsem se rozplakala.
Přišla jsi vždycky okamžitě, abys mne obejmula a chlácholila.
Voněla jsi kravínem, senem a mlékem. Ta zarytá vůně let strávených mezi kravami a zvířectem prostě nešla smýt.
"Babičko, vyprávěj..."
Číst tě nikdo pořádně nenaučil. Do školy ses nedostala pro samou dřinu a ani jsi se nenamáhala za to stydět. Vždyť jsi o tom věděla své.
Naučila jsi se základní podpis a základní počty tě naučil život: Má dáti- dal.
Co je důležité? Že jsi vychovala své děti slušně a dokázala jsi, aby ony byly plně vzdělané.
Pohádky, kterými jsi mne chlácholila byly vyposlechnuté při černých hodinkách, při draní peří....
Schoulila jsem se ti  do náruče a nechala se odnášet do pohádkových říší
Dneska se  znovu nořím pomyslně do tvého klína, abys mne povískala ve vlasech:" Babičko, že jsi neuměla plakat!?"
"Děvenko moje, co já se v životě naplakala. jen jsem se za to prostě styděla, víš? Vždycky jsem zalezla do kouta, na půdu, abyste nevěděli.
 Třeba by mne za to vyhodili ze služby. Co bych dělala?"
"A zase, když jsem se vyplakala, řekla jsem si: Proč pláču? Vždyť to nezměním" A začala jsem si zpívat."
Tak i já  nejdřív broukám pro sebe jako vzpomínku na dětství písničku, jak jsi přišla na dvorek s ránem; veselá, moje sladká babička....

Povíš mi zase pohádku?

Mí vnuci, samí kluci, už také, babičko, pozvolna dospívají. Představ si, že jich mám plný dům, zatímco u tebe v domku byla doména ženského pokolení.
Bývaly jste tři sestry, když jsi odešla z domu v daleké zemi, která tehdy byla ještě součástí Československého území.
Ani to nebyl dům kde jsi spatřila prvně svět.. Byla to pastouška. I to bylo slabé slovo.
Jenže to já dlouho nevěděla.
Byla tam velká bída, co tě vyhnala, dnes už o tom něco vím.
To víš, děti; ty se nestarají, dokud jim nic neschází.
A mně přeci u tebe nic nescházelo, viď?
Možná jsem ani nevnímala,že jsi bývala chudší než selka u které jsi pracovala; Než jsem pochopila vzal si tě čas.
Já ale nikdy chudobu nepocítila, babičko. Mně s tebou bývalo dobře. S chutí jsem s tebou krmila králíky, slepice, káčata, chodila na záhumenek, kde jsi okopávala brambory...
To bývalo tvoje veliké bohatství, a já myslela, že je to tak normální.
Dneska mi z onoho světa šeptáš:"Děvče, kdybys jenom věděla jaké jsme mívaly se setrami hlad, když nám zemřela maminka a hned po ní steskem tatínek. Víš, nikdo jim také do života nic nedal, aby nám předali. Jejich rodiče ještě patřívali k těm co se jim říkalo mužíci. Chudí robotníkové na panském, víš?"
Babičko, to jsem ale nikdy nevěděla, když jsem byla dítě.
"Vím; proč bych se ti chlubila? Ty jsi bývala takové moje vižle..., jak bych ti mohla kazit tvůj pohádkový svět ve kterém jsi byla zakletá? Náhodou mi s tebou bývalo taky dobře, nemysli.Kdopa by si se mnou zpíval a povídal donekonečna ty tvoje nesmysly?  Řekla bych ti roztomile- tajtrdlíku: Mé poslední vnouče, vlastně vnučka, takové droboučké kvítečko jsi byla."
Pak ale  přišla další vnučka, babičko, protože nedávno se ti vdala i tvoje druhá dcera.
A já najednou začala mít pubertální choutky a začala utíkat za svým. Jako když se otevře květ a chce letět jako ti čmeláčci a motýlové, nevěděla jsem kam.
No, to se stává.
A ty jsi  začala stonat. Vážně stonat.
 Copak já s měla čas si něčeho takového všímat, babičko? Začínala jsem myslet na to, že někde je láska a já o ní nic nevím.
To víš, hltačka knih.
"Já vím," pokýváš nade mnou jenom hlavou:
Vždyť jsem ve skutečnosti  pořád taková ta holčička co si dneska s lesčím neví rady, protože se nemusela o nic  starat.
Slyším jak mi šeptáš jako vždycky, když mi bylo nejhůř:"Ty to zvládneš jako jsem to zvládla já."
Babi, někdy se cítím strašně sama. Bývaal jsi také tak sama na všechnu tu tíhu světa?
Já vím. Promiň. To je naprosto hloupá otázka.
Máš laskavý úsměv na rtech.
"Holka moje malá; A co bych já si v životě pomohla, kdybych měla myslet na takové věci? Na just jsem zpívala. Udělej to taky tak".
Máš vlastně pravdu. Tohle jsem určitě po tobě zdědila. Jen jsem to nevěděla, no; zazpíváme si. Pěkně od podlahy.
Ale o tom příště.

Bylo či nebylo?

Babičko, tolik let už je mezi námi, jsou jako propast kudy jsi odešla z tohoto světa.
Stalo se, že mne jednoho dne zastavil v běhu kalendář a já najednou koukám: Bože, vždyť jsem už překročila čas, který ti byl dán, aby sis mohla s námi hrát.
Já vím, moc ti času na hraní nezbývalo, děvčeti, které od dětských let muselo tvrdě pracovat. A přesto jsi mik svému stáří dodávala úsměv a dětstvízbavené jakýchkoliv starostí.
Nenaléhala jsi na mne, jak bys možná měla nárok, abych svlékla ze své duše dětské střevíčky a začala se chovat dospěleji. Třeba přáním ti víc pomáhat.
Já vím, byla jsem už od malička bláznivý snílek. Jako bezstarostný motýlek co létá z kytky na kytku.
Co tě zlobilo jediné, že jsem byla taková třasořitka. Nechtěla jsem jíst, byla jsem vybíravá. "Hlad na mne."
Dodnes mám na tebe vzpomínku: "Nechceš chleba- nejez,neubude. Jen o máslo se postarej.Toho je škoda, chleba sní prasátko a my pak prasátko"
A že to bývalo máslíčko, pánečku; i lahodná smetánka, kterou jsem ochutnávala, když jsem za tebou chodila do kravína.
To bývalo vždycky, když jsem se probudila a ty už jsi byla v rachotě, jak jsi říkala. Na stole jsem mívala krajíček černého vonícího chleba s daným máslem; tenkrát ho ještě  pan hokynář porcoval: Bylo syté, žluté jak sluníčko- co bych za něj dneska dala stejně jako za ten tmavý, poctivý, kněževeský bochan. Pekárna neustále provońovala celou vesnici.
Joo, to až s časem oceníme co je skutečně dobré, když potom musíme jíst ty tovární rychlokvašky...
Ale nazpět k tomu rannímu stolu, kdy jsem nechala na stolku tebou připravené  kakao- to tě mrzívalo, že kakao jsi považovala za nejlepší pochoutku a šetřila jsi ji pro nás.Vždyť jsi si ho mohla vychutnávat  až nyní jako sváteční lahůdku, ale to já nesměla vědět.
 Ty s dědou, když tak cikorku, viď? vzpomínám teď,,, a po snídání jsem utíkala za tebou.
Vždycky jsi se divila, že jsem přeběhla za tebou čtvrt vesnice. Ptala jsi se zda jsem dala pozor na auta: Milá moje, kdybys viděla kolik aut dnes projede i touto vesnickou silnicí! A tenkrát jeden traktor za půl dne a auto leda zabloudilo.
Potom jsem s tebou mohla tzv odvést mléko do čističky, což pro mne bylo další půl obce daleko.
Musím se na sebe s nadhledem mračit: tys tlačila káru plnou konvic  a já , hubeńour vižlovitý kolem tancovala a štěbetala- hotový vrabčák.
Ty, laskavá, jsi mne měla za onoho vrabčáčka, viď?
A při onom odstřeďování jsi nafasovala bandičku jako naturál a vraceli jsme se domů. Cestou jsme spolu navštívily  konzum a tys mi koupila rohlík od cesty řkouc: "Vím, že jsi nechala ten chleba na stole; Ale to kakao vypiješ, to je vzácnost, víš?"
Ňammm, babi, ten rohlík...hmmm, ten býval i takhle suchý lahůdka!
A to kakao jsem  poslušně vypila. I to máslo jsem slízla.
Bandičku jsi postavila do komůrky a šla vařit: rozdělat kamna, nanosit vodu  ze dvorku,nejdřív jí ale napumpovat ...
A já, bezstarostný motýl jsem letěla létat  díl se vznášet po dvorku. Byla jsem vždy samotářka, ale tenkrát mi to nevadilo. Měla jsem totiž tebe, babi....