Babičko, řekni

Babičko, prosím tě, pověz mi - teď už jsem dávno dospělá a sama babičkou jako jsi ty:Bílé vánoce v postýlce u tebe už zapadaly mnohým sněhem  a  cestička  k tobě se změnila v silnici plnou aut spěchajících odněkud někam. Proč jsou mí vnuci jiní než já byla? Je to proto, že jsou kluci? Že se stydí se přitulit a vyprávět si?
Co já bych za to dala se k tobě přitulit a žít v pohádkové zemi, kterou jsi mi vytvořila .Pravda, i maminka to byla a všichni kolem mých dětských krůčků až do dospělosti.
Ano, přišlo období, kdy jsem chtěla být už dospělá jako oni. Jenomže, ten můj dospělý svět byl  naprosto jiný. Dětský, kdy se nic nemusí a všechno vzniká samo.
Vyskočila mi říkačka, kterou jsi mi často musela vyprávět; Znala jsi jí paměti a brzy jsem jí znala i  já.
Měl tatíček, měl tři s dcery
všechny se mu provdat měly;
Nejstarší, když dceru vdával,
300 tolarů jí dával....
Nejmladší když pak měl vdáti
neměl už jí co podati
Tatíčku, mne  neubude,
vaší věrnou dcerou budu...
Stalo se, a tys vyvdala maminku, brzy ti vyrostla i Marjánka, kterou už jsi mohla zase víc zaopatřit. Zdali ti jedna či druhá ku stáru nabídla, hříšná provazu, aby ses šla oběsit či podobného podaru? Kdepak!Obě jsi vychovala dobře, že kdybys jim neměla co dáti, ony ti budou věrné a láskyplné. Věděly přeci, že tys sama zadarmo krajáče nedostávala.
Dnešní generace?
Já ti nevím.
Je mezi námi všemi taková chmurná  záclona mamonu a vlastnických tužeb.
Tvá nejstarší dcera už je prabábou a vždycky nás milovala jako seber samu a od každého sousta dělila sousto i pro nás všechny.
Stejně tak Marjánka, však víš; Byla ti i dědečkovi  nablízku v poslední hodince a neopustila vás.
Jak moje děti? To se tě ptám, prosím. Nevím sama.
Mám tři jako v té říkance. Nejmladší je synem. Nemám ji co dáti, protože provaz bych nikdy neužila ke ztrátě svobody, utopit bych nikdy nepřipustila nikoho z blízkých; zbývá ona almužnička, brašnička poloprázdná, v níž jediný dar je láska k nim.
Je to málo? Co myslíš ty?
Kroutíš hlavou; dala jsem jim přeci veliký poklad- vyrůst v osobnost. A co že dostávali k tomu navíc to by stejně tak nikde nekoupili. Viď, že ano?
Spokojeně pokyvuješ.: " Co já bych za tyto mince dala? Nebyl přeci nikdo, kdo by mi je přidal do uzlíčku. Musela jsem je trpce sbírat. Zato odměny bývaly jako jahodové plůdky. Tak chutnaly i polibky dcer a později i vás. Copak to je málo?"
Za chvilku do nastálého ticha přidáváš: " A proč tak vážně? Copak jsi zapomněla, že každý z nás má svou pěšinku před sebou? Co na ni sklidí je přeci jenom jeho věc, nemyslíš? I když bude sahat po sladkém vysoko, ve velkém, zhořkne mu. Když se ohne pro lesní jahůdku v kamenité skále ucítí její medovou chuť."
"Pro mne byla kdysi nejdůležitější chvilka večer, když konečně jsem usedla a viděla šťastně spící tváře. Ano, tenkrát jsem si pro sebe broukala veselé popěvky, že je dobře, že vás všechny mám. A když jste byly smutné, tu jsem zase vesele zpívala, abyste viděly, že svět je vlastně fajn. A není snad?"
Musím se přiznat, že vlastně sama nevím; přesto musím uznat, že asi máš pravdu. Pláčem a stýskáním věci nenapravím. Každý máme tu svou cestičku.
Mimochodem, babičko, vzpomínáš, když si bral Marjánka toho svého? Málem jsem jim tu cestičku pokazila skrze bláto. Jedinou loužičku v okolí. Ale to až příště.
Já, maličká se ti schoulím do náruče a budeme si zase hrát na pohádkovou zem, kterou jsem propadla až sem, kde je skutečný život.