Babičko, řekni

A najednou už jste tedy byly, babičko lán pole od domova, od hrobečků svých rodičů.
"Jakýpak pouhý lán pole? Kus světa!"
Máš ruce v klíně a oči se ti toulají v té daleké dálavě, kde zůstaly dva chudé  křížky  nad rovama vedle sebe přitulené, na pohřeb nebylo. Nikdy už jsi nestihla položit další kytičku, zapálit svíčku. Jen v srdci jsi s nimi stále hovořila, aby ti prominuli, ale s tou bídou tam nešlo zůstat.
Litoměřice a zahradnictví.  To ti mělo otevřít svět vůní a slušného živobytí.
Světla ale nikde.
"Kde byla?"
"Ani se, děvče moje neptej na tu uvítanou. Vystoupila jsem s Márinkou na nádraží, poslední peníze zůstaly za jízdenku z dalekého Užhorodu, Márinka plakala hladem - a Světla nikde."
"Hledala jsem zahradnictví kde by měla pracovat. Nikdo jí neznal, až jeden zahradnický pomocník se zmínil. A styděl se přitom. Už to mi bylo podezřelé."
"Světla byla s nějakým kumpánem, a neptej se kde. Bolí mne to i dnes jak hluboce klesla. Ale hlad je hlad a v tom zahradnictví ji  nejdřív jako že zaměstnají, ale když se vyspí s majitelem. Tenkrát odmítla, a tak nedostala práci."
A proč, babičko vás lákala, ať za ní přijdete?"
"Inu, to máš těžké. Vždyť jí byla slíbená! To, že ji nedostala a skončila kde skončila, to je jiná. Styděla se přiznat a zapřela se nám, když jsme poté za ní šly."
"A co vy dvě pak?"
Babička má stále oči zahleděné do daleka jako by vyhlížela jednu ze sestřiček o něž už přišla. Chvilku mlčela a pak mi pověděla:
Co mi zbývalo; samozřejmě, že zahradník mne- navíc s Márinkou, která se mu zdála obzvláště slabá nechtěl. Nikde okolo nebyla žádná práce k mání, až ten zahradnický pomocník měl slitování a dal mi pár drobných od cesty a poradil nedaleký statek. Byla tam práce sice jen na pár dnů, než skončí žně, výpomoc ke kravám, ale obě jsme tam dostaly najíst a trocha teplého mléka navíc, to byl dar! Vždyť my si ráno mohly z krajáčku sebrat na lžíci husté smetánky!"
"Protože hospodářští viděli, že se práce nebojím, když se vrátily ženské z polí doporučily nás k příbuzným. Alespoň přes zimu. Ti nás zase poslali svým známým a tak jsme putovaly jako dvě komediantky po štacích. Měly jsme ale dobré jméno, že jsme pracovité, i ta maličká, drobná Márinka, že umí přiložit ruku k dílu, tak nám bylo dobře. Jen jedno jsem litovala. Že jsem já nemohla chodit do školy, chtěla jsem, aby aspoň Márinku někdo ve volných chvílích naučil číst a počítat. Nikdo se k tomu ale neměl. Při pracích na to nebyl čas."
" A tak jsme spolu jednoho dne konečně zakotvily na Rakovnicku. Byla to veliká vesnice, kde byl statek na statku. Z Márinky už byla skoro slečna, šlo jí na 14tý rok a už se po ní dívali mládenci."
Najednou se na mne babička podívala a celá se rozesmála:" Holka, víš, že já si do té doby ani neuvědomila, že i mne si chtěli kluci namlouvat? Až když začali koukat po Márince a zvát nás k muzice!  Najednou jsme tedy měly obě nápadníky."
"Pak se ale stala ta ošklivá věc; Márinka nesla koni slámu za svým milým Franckem a nedala dost pozor. Kůň jí porazil a nešťastně kopl do hlavy. A to bylo zlé, moc zlé... Naštěstí byli hospodářští milosrdní a s léčením nám pomohli. Márince však už zůstal slabší rozum."
" V té době jsem já podlehla v žalu svému z nejmilejších- Frantíkovi. Žel, panský synek a děvečka, to k sobě nešlo. Zůstala jsem sama obtěžkána, a Márinku znovu na krku."
"I teď mi panští ale pomohli, nebyli nelidové. Nechali nás u sebe. Franckovi rodiče, že zabránili sňatku mi dali výbavu pro maličkou a vyplatili odstupné; byly to těžké časy, ehhh. Ale přesto měly krásné chvíle."
" A Světla?"
" To příště, dnes už je čas jít spát. Podívej, měsíček už se oblékl do tmavého pláště, bude deštivá noc."
Babička zhasíná lampu a já usínám s hlavou v jejím klíně.