Babičko, řekni

Babičko moje, opět mezi nás už usedá podzim, zima, budou vánoce a já smím k vám, na vechtr na prázdniny. Moc se těším, protože už umím  písmenka a tys povídala i za dědu, že už se těšíte, jestli mi dá Ježíšek knížku s pohádkami, že ti budu číst. Už je to tak dávno, kdy byla malá školačka moje maminka a četla ti. Také Marjánka ti vyrostla rychleji než jsi stačila vychutnat její dětství.
Ne, tobě nikdo pohádky nečetl, ani jsi neměla kdy sama se naučit číst. Frantík, když si tě namluvil se ti snažil naučit písmenkům, ale- bývalas na to unavená, tak tě naučil hlavně se umět podepsat.
Ani pohádky ti neměl kdo vypravovat, jenom maminka, když byla už nemocná a ty ses o ní musela starat. Většinou jsi při nich usínala opřená o maminčinu duchnu, tak chudičkou a prořídlou, že vás sotva hřála. Kdysi patřila vám, dětem, když jste byly maličké, ale pak ji víc potřebovala křehounká maminka. Byla průhledná, bílá jako víla. Leč smutná víla. Jen v očích jí svítily plamínky lásky a dobroty.
Pohádky: to bývaly historky, které si v čelednících předávala chasa z úst do úst a leckterá ti utkvěla v paměti. Potom jsi je vypravovala ty sama jak jsme se kolem tebe batolili.
Ano, já jsem toho času benjamínek. Dospěla i Marjánka a brzy prý se bude vdávat. Má svého milého, který za ní jezdí na motorce. Je nejenom velice hezký, ale i šikovný a proto se vám také líbí.
Marjánka je děvče jako květ, každý mládenec se za ní podívá a každý s ní rád tancuje. Máš z ní radost.
Zároveň vám s dědou začíná být smutno, že budete za chvilku sami. Odrostla Marjánka a my s maminkou, tatínkem a s mou sestrou Hankou bydlíme  dál než bys chtěla.
Jezdíme k vám vlakem a ta cesta je pro mne velkým dobrodružstvím, protože do vsi trať nevede a my k vám chodíváme kolem chmelnic topolovou alejí. Stromy jsou pro mne vysoké až do nebe.
Dokud jsem tak malá a droboučká vždy si mně děda či taťka bere na tzv koníčka a nese mne cvalem: Íjáááá!
Ještě před vsí voní vedle chmele v létě, v zimě pekárna svým čerstvým chlebem. Ty nám většinou vyjdeš naproti...Prostě, pohádka pro vzpomínky.
A už zas jede vláček předčasným večerem zimního času. Vagon voní jiskrami, za oknem do bílé krajiny poletují hvězdičky z lokomotivy, lidé pospávají,  chlapi hrají na kufrech mariáš či prší, děda se rád přidá.
Já , opřená o něho  sleduji napínavě dění, a než se mi zavřou oči už vystupujeme.
Tentokrát na nás nečekáš, topíš, aby mi nebyla po příchodu  zima.
Marjánka je s milým u jeho rodičů.
Děda mne bere opět na koníčka, aby nám cesta lépe utekla.
Maminka s tatínkem přijedou za námi za dva dny, až skončí pracovní týden a vánoce se rozběhnou. Maminka přiveze za to cukroví, abys neměla tolik práce.
Ty zatím s dědou nachystáš husu doma vykrmenou...
A já ti budu číst. Už se na to těším.
No, vidíš, babičko. Ten den tak rychle utekl, ani jsi mi dnes nestačila vyprávět. Uvítala jsi mne velikou pusou, hrnkem šípkového čaje s lahůdkou- citronem a k němu vánočkou. Však jsi jich musela stihnout upéct do zásoby!
Sotva dojídám a usínám za praskotu ohně v kamínkách. Po studené cestě je v té tvé světničce tak milo! Vůbec nevadí jak pramínky stékají po vlhké , kamenné zdi domku stavěného s láskou, leč nejvyšší skromností.
Vnímám tvé drsné, leč něžné ruce, které mne pomáhají svléknout a přikrývají duchnou...a spím. Šťastně spím pohroužená do pohádkového snění....