Babičko, nastal čas dalšího loučení. Márince bylo už líp a Světla volala...psala jak se jí vede skvěle.
Zrovna slézal sníh a začínal březen, když jste opustily zimní útočiště.
Márinka nabrala sil natolik, že jsi ji nemusela nosit a byla nedočkavá cesty. Stýskalo se jí po Světle; přeci jenom jí byla blíž zatímco tys byla spíš jako máma.
"Jooo, máma:" slyším tvůj vzdech.
"Ach, bože, jak já chtěla být také dítětem, abych nic nemusela než si hrát!" Když  se narodila  Márinka končila válka. Táta se vrátil konečně domů. Nohu a ruku měl chromou. Najednou nemohl co dřív; najednou pro něj nebyla práce.  "
Zprvu  ho to sebralo a byl hodně skleslý."
"Ale u nás se hodně léčilo humorem. Tak se i tatínkovi  vrátil elán konat nemožné. Zapřel se do sebe a brzy už  v rámci možností zas pilně pacholčil na selském."
" Bylo nám zase dobře v rámci naší chudoby. Byli jsme spolu, a to bylo bohatství."
Jenomže, maminka se po tom posledním porodu nemohla sebrat. Stále krvácela, při každé větší námaze.Nenapadlo  nás si všímat jak bledne. Bledá přeci byla vždycky, i štíhlounká jako panenka."
 "Myslím, že jediná Márinka si neuvědomila, že najednou mainka není. Když za ní zemřel tatínek, byla smutná, ale: Co člověk chce na šestiletém dítěti?"
Teď jsem tedy byla maminkou já. Světla už, předčasně vyspělá, nechtěla být pod mými křídly a její útěk mi to měl dokázat.
Kdyby věděla....
Ani já to tenkrát nevěděla" vypráví dál babička své vzpomínky a v očích má dálky, které za ní zůstaly.
Domov: slovo, které nestačila ochutnat  a přeci je plný vroucího srdce. Vždycky, když se chtěla vplakat utíkala do jeho zdí ve svých vzpomínkách uvězněných.
Jakoby ji rodiče neopustili a povídali si s ní z nebe.
radili jí, chlácholili, varovali.
Blížili se Litoměřice. Mělas mít lehčí práci, měla sis odpočinout. Tak ti to slibovala Světla.
Jaká byla ale pravda?

A jak to bylo, když jsi potkala

Když jsi potkala svou první lásku, babičko? Jaké to bylo? Oči se ti rozzářily: "Děvče zlatý, těch bylo tou mou cestou! Většinou zůstaly tajné. To víš, chudák holka. Copak jsem si mohla myslet?"
"Oni ti mládenci z panského bývávali fešáci a co ser za námi naotáčeli! Ale já se jich bála. Pořád jsem slyšela maminku, když varovala, abych jim nevěřila. Možná mne minulo štěstí, kdo ví?"
A  slyším tě vyprávět, že jsi nebývala také svatá, byla jsi bujné hříbátko a s tebou i sestřičky. Ale možná, že u tebe to byl pocit zodpovědnosti za ně. Zvlášť za Světlušu.
Rozvíjela se příliš rychle do dospívající krasavice a byla nesmírně neposedná a zvídavá.
Márinka bývala tichá; měla jsi ji dát včas do kostele, protože tíhla k víře. Mohla mít jistější  budoucnost. Ale copak ti někdo poradil?
Vždyť na statku se hodila každá ruka! I ta drobounká, dětská. Mohla pást husy a pomáhat hospodyni nosit vodu, prát....
Světlu a tebe zapřáhli ke kravám, k prasatům...
Ale Světla milovala koně; snad kvůli koňákům. To nejspíš.
Občas s nějakým utekla plavit koně. Jednou se stalo, že s ním utekla docela. Ale o tom ne nyní.
Spíš, že se stalo neštěstí, když jsi Márinku pro Světlu poslala, aby ihned přišla s tebou dojit.
Droboučká Márinka vlezla mezi koně, kůń se jí lekl, ona sama se lekla, a bylo neštěstí. Byla odhozená kopnutím, z hlavy jí proudila krev...
Veliké štěstí bylo, že zrovna přišel Vasil a ihned jí vzal do náruče a spěchal jí ošetřit.
Světla přišla až večer, ale Márinka už to nikdy neměla v hlavince v pořádku, třebas se dožila vyššího věku.
Měla jsi jí dát včas do kláštera jako sirotu; měla. Možná to byl trest.
A právě poté Světla brzy utekla. Její chasník ji ale brzy opustil nechávajíc jí městu a dluhům.
To byl také osud.
A tak skončila sezóna, ale milostivá selka ti dovolila u ní zůstat než Márinka nebude sil. byla jsi jí vděčná. I Vasilovi.
Poprvé jsi pocítila opravdovou lásku z věčnosti.
Ale Vasil měl své děvče.
Byla-li to hloupost,že jsi se nepokusila o něho víc usilovat?
Ne, ne. Nebyl čas. I když ti, mimořádně laskavá hospodyně pomohla nést část nákladů za léčení Márinky, která  ti ležela v pastoušce a jen pomalinku nabírala sil a také práce za Světlanu ti přibylo, byť v zimním čase ubyla.
Vasil brzy odešel i se svou družkou na další vandr.
Tenkrát nebyla práce stálá, já vím.
Však i ty, když Márinka vyzdravěla a ty měla vyděláno na vlak jsi vzala malou sestřičku a jela za Světlanou do Litoměřic, kde ti vzkázala, že má stálou práci v zahradnictví a zelinářství.
A tak jste za ní jely přes půlku Československa, tak jste se vzdálily opět víc rodné hroudě kam už jste se žádná nemohla vrátit.
Cesty jsou nevyzpytatelné. Vasil se propadl do ztracena, a mládenců nedostupných bylo pořád dost a dost.


.

Plakala jsi, plakala

...ne, že jsi neplakala; Bývalo hodně smutno, já vím.
Až teď vím.Člověk totiž musí vyrůst z růžových vidin a dospět.
Proč se k tomu vracet;nikdy jsi o tom, babičko nechtěla mluvit. Ani mamince jsi nevypravovala, své dceři. Ani té mladší, vymodlené.
Jenom úryvky padaly ve chvilkách rozhovorů, když se ptaly jak dál.
Žádná bolest není nekonečná, každá přejde.
 Když jsi se narodila, když jsi byla maličká, co ti zbývalo než brát den za dnem jaké byly?
Když se ti narodily sestřičky, když nebylo než starý, zřernalý chleba, než zmrzlé brambory darované selkou...Což tě napadlo, že existují jiné lahůdky?
Vymodlené políčko s kozou byl poklad dokud maminka nezačala stonat.
Zlobit se na tatínka, že maminčinou nemoc nesl těžce? Vždyť utíkal jenom proto, že si nevěděl rady? Tři veselá děvčátka, která natahují hubené ručky a on jim nemá co do nich dát?
Byly jste šikulky a brzy jste se naučily všechno od maminky sami. Zatopit, uvařit, podojit, nasypat zrní...
Mohly jste se zlobit na tetky, že na vás nebraly ohled? Neměly ony své starosti?
Občas se smilovaly a občas co zbylo přinesly na přilepšenou.
Nadávaly mamince a tatínkovi, že jsou líní, ale...Copak neviděly jak maminka slábne?
Sytý hladovému nevěří.
Proto jsi nikdy nesnesla, aby druhý hladověl, svůj krajíc jsi mu podala, a tohle jsem získala po tobě. I když jsem tě zlobila, že jsem nechtěla jíst.
Maminka vzpomínala, že když šel tenkrát vesnicí pochod Smrti z koncentráku, že ti to trhalo srdce a nenápadně jsi pohazovala mezi hladové, vychrtlé, roztrhané a bosé, bezvlasé, bezvlasé chleba, jeho odkrojky, které měly být pro drůbež. Pamatovala jejich mrtvé oči, kde vyskočily plaménky štěstíčka.
Málem jsi se ocitla mezi nimi, když tě Němec na stráži drsně odkopl. Vlastně tě zachránil, byť tě to dlouhpo  bolelo.
Ale ten pocit, že jsi mohla chvilku oživit ty odevzdané oči, ten ti za to stál!
Jednoho dne tedy nastal čas, kdy jste pohřbily i tatínka- hladem a steskem odešel příliš brzy za maminkou, a měly jste se vydat do světa. Tetky vándaly najevo, že zadarmo vás živit nebudou, příživnice. Že mají svého dost.
A tak jste jednoho dne daly rodnému  domku- byl to vlastně domek, ta chudinská pastouška?- a přeci jen-  jste se s rodným domkem rozloučily.
Měla jsi veliké slzy v očích; jak ti byly drahé ty slaměné madrace, došky na střeše, čoudící kamínka: Zůstala tam maminka a tatínek, byť už je vlastnila drnová zem. Na lepší rov neměli.
Natrhala jsi poslední snítku ručního kvítí a se sestřičkama jsi šla požehnat jejich věčnému spánku, dávajíc jim poslední Sbohem.
Také Bohu jsi dala vale: Nebyl spravedlivý, když si je povolal nahoru a nechal tu tetky se strejci  jejich bohatství.
Tenkrát jste doufaly, že se vrátíte.
Rov nejspíš už dávno zmizel a ty máš svůj hrobeček tak daleko. S sebou sis vzala dědečka.
Teď spolu sedáme v podvečerech a vzpomínáme jak to bylo.
Už dávno nepláčeš.
Nikdy jsi neplakala před lidmi. Nechtěla jsi, aby někdo sdílel bolest. Chtěla jsi, aby lidé byli veselí.
Proto jsi se tolik smála, proto jsi kolem sebe milovala smích. Svět nesl bolesti víc než dost.
Na co mu přidávat?

Jaké to bylo, babičko souznění....

....když vy, ženy jste žily takový ten ženský úděl sedánek a draček ať už u peří či na lavičce, po dřině, s přicházejícími večery od jara do podzimku zatímco pantátové posedávali u svých pětníkových mariášů v hospůdce nebo před ní?
Náš děda byl dobračisko, já vím. Nikdy nepil moc. Ucucával svá 2-3pívečka za večer a přišla -li jsem za ním pohostil mne limonádou, nakázal zamknout pusu a sledovat.
Většinou jsem to to nedělní odpoledne nevydržela, čímž jsem ti jej přivedla předčasně domů.
Někdy jsem ale vydržela. To sis pro nás musela dojít sama.
Vypila sis také jedno malé od cesty a prohodila po sousedsku pár vtipů s kybicujícími. Pak sis nás vedla domů.
Neviděla jsem dědu nikdy rozzlobeného.
Zdálo se, že máme štěstí na podobné sousedy,viď?
Nebo mým dětským očím unikly nějaké rvačky a pračky?
"Ba ne," slyším tě mi povědět.
"Byla jsi opravdu dítě. Ale svět nebyl tak hodný. Mnohá žena zkusila s těmi svými alkoholiky. Zvláštní, že také v selských staveních dával hospodář hospodyním pocítit kdo je pán gruntu."
"Jisté je, že leckyženy byly spíš pod - podruhem.  Okrasná kredenc: Selek zrozených v  panském, které mohliy ovládat své muže bývalo málo. A kde se měli opravdu rádi- myslím, že ještě míň."
" Ano, já měla štěstí, že jsem po tak dlouhé anabázi od statku do statku potkala dědu:" vyprávíš mi dál; mám tě před sebou s rukama v klíně.
" To víš, byla jsem , a cítila jsem se strašné nemehlo, když jsme se potkali jednou na žních. Přišel jako krajánek, který si chce přilepšit, a vlastně utekl z domova.
Byl také z drobného hospodářštvíčka: políčko, kravku...."
" Nemysli si, nevítali mne tam s otevřenou náručí. Tvůj děda byl o něco mladší. Ne o moc, ale...A já navíc měla nahý zadek." dodáváš a jako bys posmutněla vzpomínkou.
Ale hned ti zase oči září: "Ale nebyli tak zlí, to ne. Jenom o toho větroplacha měli strach. A přitom on byl proti mně  taková tichá voda v pozadí! To já byla jiný větroplach. Nespoutaná, nevázaná- vždyť jsem se v životě musela spoléhat sama na sebe  a ještě dohlížet na svou čest a čest svých sestřiček."
" V té době totiřž začaly už také ony dospívat, a sama víš jak je děvčatům, když jim nadbíhají mládenci,; lehce ztratí hlavu- bohatá jako chudá." povzdechla sis.
Vím. Mám s tím, babičko svoji zkušenost. Však ty to víš sama jak jsem ztratila hlavu. Jenom proto, že jsi věděla jaké to je jsi na mne byla laskavá jakoby nic.
To maminka, ta se bála víc zdánlivě. Měla o mne strach.
Já vím, i ty ses bála. Co bys asi udělala, kdybych zhloupla tak moc?
" To je těžké; " dodáváš.
"Měla jsem tyhle problémy s jednou ze sester. Utopila se pro lásku. Těžko vzpomínat jak moc ji zklamal ten lidský svět chudého děvčete. Snila o vyšší společnosti."
Zase jsi zesmutněla" Kdoví co v ní bylo za předky. Naše bída jí hodně ublížila ,."
Kam až jsme se, babičko dostali od soužití mužů a žen...
Ke smutkům?  O tom  si povíme  někdy příště .

Za oknem, babičko je než bílo

...To je čas na přástky, viď?
To byla také jedna taková neděle, vzpomínám, babi: přiběhla jsi celá prokřehlá z kravína- děda byl ten den také doma. Pilně ti napumpioval velikánský hrnec vody a ta se hřála na kuchyňských kamnech.
Já, mrňous jsem si  hrála s rádiem. Milovala jsejm povídání i hudbu z té bedýnky také proto, že děda byl pro mne nemluva, který jakoby před mou upovídaností utíkal.
Dneska si dokáži představit proč majíc tak živé vnuky...
Honem, honem ses dala do dováření oběda: V pekáči se od rána pekla kačenka; mimochodem, kdy jsi to vlastně vstávala? Ve čtyři ráno už jsi běžela do statku? Tjúúú, v té zimě! vzdychnu si dnes.
Doma také zima. přikládám do kamen, já panelákový tvoreček, když jsem se dala na vojnu co je žití s koňákem a vybavuji si ten čas přástek, čas her mého dětství.
A tak vzhůru do kuchyně, kde se dopekla kačena a knedlíky velké jak dědova dlaň už se také kouří z mísy, zelí tebou naložené to vše doplnilo vůní: Hmmmm, dneska bych si dala tenhle pro tebe sváteční pokrm.
Dneska si ho mnozí, mimo jiné dopřávají jak u panských kdy dostanou chu´t, tys jím šetřila na sváteční chvíle.
A tahle byla, že?
Honem vroucí vodu nalít do dřezu, umýt nádobí: zase se mračíš, zas jsem ohrnula nos, děda si s chutí přidqal mou porci. Mám smůlu, viď?
...vytřít podlahu, vše urovnat, do kuchyně přitáhnout ještě jeden veliký stůl, a kafíčko z melty už vře na kamnech, blíží se pozdní odpoledne a tetky se schází.
Bude se drát peří. Včera u tetky Kulované, dnes u nás, zítra k další tetce  než přijde jaro.
A už jste se všechny sesedly a začala nejdřív štěbetanda kdo s kým kdy  jak proč , čím ...mley se drby.
Občas jsi povstala přidala do štamprdliček, přisypala koláčků předem nadělaných. I mně jsi přidala čajíku, chlebíku s velkou vrstvou marmelády- jooo, to jsem měla ráda.
Když se probralo drbání zpřišla doba také na zpívání. A to jsem milovala.
Peříčka poletovala místností stejně jako prach z nich. Bylo tajemno a příjemno, teploučko...
Tetky mi daly ochutnat také vaječného, když rostu v tu děvuchu.
O to rychleji se klížily moje oči a tak jsem ani nezpozorovala maminku, která přijela a spráskla ruce.
Maminka, ta nesnášela sebemenší nepořádek a teď tak živo v té malé kuchyni a já , upatlaná si spokojeně spím na židli; děda je spokojen na pětníkovém mariáši v hospodě.
Dnes se tomu smějeme. Vždyť ona ani maminka se nezlobila doopravdy. Tak se prostě na vesnici žilo, no, venkovsky.
Peří, pánečku, to byl přeci  nejlevnější artikl do výbavy nevěst.
Ale té práce za tím. To už se zapomnělo. Vše pádí k umělému.

Babičko, sněhu přibylo, je tu Masopust

Únor bílý, pole sílí. Nejen v horách, ale i dole. Po polích se honí sněhové poryvy, večery  už se od vánoc sice vzdálily co do denního světla, ale přeci jen.
Co s večerem?
Televize u tebe v domácnosti nebyla dlouho, ale vlastně nám ani nescházela, viď?
Byli jste přeci s dědou vychováni jak se hodilo na pacholky a děvečky  bavit se v komunitě z vlastní kulturou. A že jste si jí uměli vyrábět!
Vzpomínám, jak jste mne učili "mastit karty" při  svitu slabé žárovky.
Tebe také popadlo, když děda nebyl doma, a šla jsi tropit neplechu".
Vzala sis dědovo  kšiltovku- jak se jí říkalo? - čapku pražského Pepka by se hodilo říct. Na krk sis uvázala jeho květnatý šátek z mladých let, když ti nadbíhal, kaťata, která pamatovala jakéhosi pantátu, ale tys schovala pro Co kdyby? a staré prošoupané botky- žraločky se prastarým hubertusem.
Takové poklady bývaly schované v tvé truhlici na půdě. Málo co jsi vyhazovala s vědomím, že se hodí.
A ono ustrojení je toho názorný příklad, kdy  jsi mohla provést svůj zlomyslný skutek.
Zatímco dědové seděli spokojení v zárožní hospůdce na pětníkovém mariáši šla jsi obcházet okolní kamarádky coby opitý tulák: Juj, to bývalo smíchu po úleku, když tě prokoukly. A hned nás zvali dál, podali štamprdličku pro zahřátí, mně čajík vonící bylinami co která měla doma, vzácným citronem schovaným od vánoc...
A dávaly jste dohromady masopustní rej,.
Tam abys chyběla! Mezi uchovanými trofejemi na půdě byla i stará nůše, v ní seděla babka, jen občas jsi ji převlékla do čistého.
A pak tu najednou byl den D.
Vůbec jsem nepozoroval tvé úsilí uvařit a napéci po nocích, aby bylo nachystáno.
Pozvala jsi mamku s taťkou a všechny blízké: "Přijeďte užít!"
Věru, bývalo to veselé divadlo celé obce.  A my se stávali velikou rodinnou sešlostí.
Všichni byli najednou tak nějak svorní a všude zněla muzika a zpěv.
Já, camprdlík maličký jsem se tě křečovitě držela, aby mi tě nikdo neukradl.
Mamce možná bylo v tu chvilku trošičku smutno, že spíš se držím tebe.
Jenomže, copak za to můžu, za všechnu tu lásku k tobě?
Brala jsi mne k sobě, abys mne , nedochůdče na vesnici vykrmila, když ve městě se to nedařilo.
Zatímco mé sestře stačilo říct "nejez neubude", aby vylízala talíř, já jsem klidně talíř odložila, že alespoň zbude na večeři, a strašně tě urazila; Ale tys uměla okamžitě odpustit a zas už jsi se snažila mne donutit jíst.
No, prostě, bylo mi s tebou stále dobře.
Maminko, odpusť, i tebe, samozřejmě mám stejně ráda.
Babička ale je babička. Chudičká, prostinká, veselá kopa.
A tak se ve vzpomínkách držím, babičko křečovitě tvé ruky a vnímám masky a průvod, jsem v pohádkové říši, kde zní smích a tanec....
To se to usínalo, když jsi mne držela poté v postýlce za ruku; oheň praskal, prskal, masky vplouvaly  do snů a ty jsi vrůstala do mne.

Kdepak, to není pohádka

Babičko, večer jsem ležela v posteli; byla studená a já se v ní vrátila do postýlky u tebe.
Kolik mi to tenkrát bylo? 5? 6 let?
Do školy jsem ještě nechodila, to jediné vím. Proto jsem  mohla u tebe být i v tomto zimním údobí.
Chystaly se vánoce?
Ne, ještě jsi neměla stromeček.
Přesto za oknem zářila hvězdnatá noc do bílého sněhu Kozího plácku a stromy- kaštany, nyní celé nahé dostaly vysoké, bílé čepice.
Maličká místnost svítila ohýnkem z kamínek. To se plamínky honily skrze škvíru. Hrály si na honěnou a přitom šplhaly nahoru, aby rozehřály místnost.
Světlo žárovky bylo na dnešní dobu pohádkově slabé a vrhalo tak šeré stíny.
Hrála jsem si s prstíky divadlo jak jste mne s mamkou učily: Chvilku zdmi běhala žirafa, chvilku se kymácel slon, chvilku zas poskakoval zajíc.
Najednou se mi asi zastesklo, tak jsem se rozplakala.
Přišla jsi vždycky okamžitě, abys mne obejmula a chlácholila.
Voněla jsi kravínem, senem a mlékem. Ta zarytá vůně let strávených mezi kravami a zvířectem prostě nešla smýt.
"Babičko, vyprávěj..."
Číst tě nikdo pořádně nenaučil. Do školy ses nedostala pro samou dřinu a ani jsi se nenamáhala za to stydět. Vždyť jsi o tom věděla své.
Naučila jsi se základní podpis a základní počty tě naučil život: Má dáti- dal.
Co je důležité? Že jsi vychovala své děti slušně a dokázala jsi, aby ony byly plně vzdělané.
Pohádky, kterými jsi mne chlácholila byly vyposlechnuté při černých hodinkách, při draní peří....
Schoulila jsem se ti  do náruče a nechala se odnášet do pohádkových říší
Dneska se  znovu nořím pomyslně do tvého klína, abys mne povískala ve vlasech:" Babičko, že jsi neuměla plakat!?"
"Děvenko moje, co já se v životě naplakala. jen jsem se za to prostě styděla, víš? Vždycky jsem zalezla do kouta, na půdu, abyste nevěděli.
 Třeba by mne za to vyhodili ze služby. Co bych dělala?"
"A zase, když jsem se vyplakala, řekla jsem si: Proč pláču? Vždyť to nezměním" A začala jsem si zpívat."
Tak i já  nejdřív broukám pro sebe jako vzpomínku na dětství písničku, jak jsi přišla na dvorek s ránem; veselá, moje sladká babička....

Povíš mi zase pohádku?

Mí vnuci, samí kluci, už také, babičko, pozvolna dospívají. Představ si, že jich mám plný dům, zatímco u tebe v domku byla doména ženského pokolení.
Bývaly jste tři sestry, když jsi odešla z domu v daleké zemi, která tehdy byla ještě součástí Československého území.
Ani to nebyl dům kde jsi spatřila prvně svět.. Byla to pastouška. I to bylo slabé slovo.
Jenže to já dlouho nevěděla.
Byla tam velká bída, co tě vyhnala, dnes už o tom něco vím.
To víš, děti; ty se nestarají, dokud jim nic neschází.
A mně přeci u tebe nic nescházelo, viď?
Možná jsem ani nevnímala,že jsi bývala chudší než selka u které jsi pracovala; Než jsem pochopila vzal si tě čas.
Já ale nikdy chudobu nepocítila, babičko. Mně s tebou bývalo dobře. S chutí jsem s tebou krmila králíky, slepice, káčata, chodila na záhumenek, kde jsi okopávala brambory...
To bývalo tvoje veliké bohatství, a já myslela, že je to tak normální.
Dneska mi z onoho světa šeptáš:"Děvče, kdybys jenom věděla jaké jsme mívaly se setrami hlad, když nám zemřela maminka a hned po ní steskem tatínek. Víš, nikdo jim také do života nic nedal, aby nám předali. Jejich rodiče ještě patřívali k těm co se jim říkalo mužíci. Chudí robotníkové na panském, víš?"
Babičko, to jsem ale nikdy nevěděla, když jsem byla dítě.
"Vím; proč bych se ti chlubila? Ty jsi bývala takové moje vižle..., jak bych ti mohla kazit tvůj pohádkový svět ve kterém jsi byla zakletá? Náhodou mi s tebou bývalo taky dobře, nemysli.Kdopa by si se mnou zpíval a povídal donekonečna ty tvoje nesmysly?  Řekla bych ti roztomile- tajtrdlíku: Mé poslední vnouče, vlastně vnučka, takové droboučké kvítečko jsi byla."
Pak ale  přišla další vnučka, babičko, protože nedávno se ti vdala i tvoje druhá dcera.
A já najednou začala mít pubertální choutky a začala utíkat za svým. Jako když se otevře květ a chce letět jako ti čmeláčci a motýlové, nevěděla jsem kam.
No, to se stává.
A ty jsi  začala stonat. Vážně stonat.
 Copak já s měla čas si něčeho takového všímat, babičko? Začínala jsem myslet na to, že někde je láska a já o ní nic nevím.
To víš, hltačka knih.
"Já vím," pokýváš nade mnou jenom hlavou:
Vždyť jsem ve skutečnosti  pořád taková ta holčička co si dneska s lesčím neví rady, protože se nemusela o nic  starat.
Slyším jak mi šeptáš jako vždycky, když mi bylo nejhůř:"Ty to zvládneš jako jsem to zvládla já."
Babi, někdy se cítím strašně sama. Bývaal jsi také tak sama na všechnu tu tíhu světa?
Já vím. Promiň. To je naprosto hloupá otázka.
Máš laskavý úsměv na rtech.
"Holka moje malá; A co bych já si v životě pomohla, kdybych měla myslet na takové věci? Na just jsem zpívala. Udělej to taky tak".
Máš vlastně pravdu. Tohle jsem určitě po tobě zdědila. Jen jsem to nevěděla, no; zazpíváme si. Pěkně od podlahy.
Ale o tom příště.

Bylo či nebylo?

Babičko, tolik let už je mezi námi, jsou jako propast kudy jsi odešla z tohoto světa.
Stalo se, že mne jednoho dne zastavil v běhu kalendář a já najednou koukám: Bože, vždyť jsem už překročila čas, který ti byl dán, aby sis mohla s námi hrát.
Já vím, moc ti času na hraní nezbývalo, děvčeti, které od dětských let muselo tvrdě pracovat. A přesto jsi mik svému stáří dodávala úsměv a dětstvízbavené jakýchkoliv starostí.
Nenaléhala jsi na mne, jak bys možná měla nárok, abych svlékla ze své duše dětské střevíčky a začala se chovat dospěleji. Třeba přáním ti víc pomáhat.
Já vím, byla jsem už od malička bláznivý snílek. Jako bezstarostný motýlek co létá z kytky na kytku.
Co tě zlobilo jediné, že jsem byla taková třasořitka. Nechtěla jsem jíst, byla jsem vybíravá. "Hlad na mne."
Dodnes mám na tebe vzpomínku: "Nechceš chleba- nejez,neubude. Jen o máslo se postarej.Toho je škoda, chleba sní prasátko a my pak prasátko"
A že to bývalo máslíčko, pánečku; i lahodná smetánka, kterou jsem ochutnávala, když jsem za tebou chodila do kravína.
To bývalo vždycky, když jsem se probudila a ty už jsi byla v rachotě, jak jsi říkala. Na stole jsem mívala krajíček černého vonícího chleba s daným máslem; tenkrát ho ještě  pan hokynář porcoval: Bylo syté, žluté jak sluníčko- co bych za něj dneska dala stejně jako za ten tmavý, poctivý, kněževeský bochan. Pekárna neustále provońovala celou vesnici.
Joo, to až s časem oceníme co je skutečně dobré, když potom musíme jíst ty tovární rychlokvašky...
Ale nazpět k tomu rannímu stolu, kdy jsem nechala na stolku tebou připravené  kakao- to tě mrzívalo, že kakao jsi považovala za nejlepší pochoutku a šetřila jsi ji pro nás.Vždyť jsi si ho mohla vychutnávat  až nyní jako sváteční lahůdku, ale to já nesměla vědět.
 Ty s dědou, když tak cikorku, viď? vzpomínám teď,,, a po snídání jsem utíkala za tebou.
Vždycky jsi se divila, že jsem přeběhla za tebou čtvrt vesnice. Ptala jsi se zda jsem dala pozor na auta: Milá moje, kdybys viděla kolik aut dnes projede i touto vesnickou silnicí! A tenkrát jeden traktor za půl dne a auto leda zabloudilo.
Potom jsem s tebou mohla tzv odvést mléko do čističky, což pro mne bylo další půl obce daleko.
Musím se na sebe s nadhledem mračit: tys tlačila káru plnou konvic  a já , hubeńour vižlovitý kolem tancovala a štěbetala- hotový vrabčák.
Ty, laskavá, jsi mne měla za onoho vrabčáčka, viď?
A při onom odstřeďování jsi nafasovala bandičku jako naturál a vraceli jsme se domů. Cestou jsme spolu navštívily  konzum a tys mi koupila rohlík od cesty řkouc: "Vím, že jsi nechala ten chleba na stole; Ale to kakao vypiješ, to je vzácnost, víš?"
Ňammm, babi, ten rohlík...hmmm, ten býval i takhle suchý lahůdka!
A to kakao jsem  poslušně vypila. I to máslo jsem slízla.
Bandičku jsi postavila do komůrky a šla vařit: rozdělat kamna, nanosit vodu  ze dvorku,nejdřív jí ale napumpovat ...
A já, bezstarostný motýl jsem letěla létat  díl se vznášet po dvorku. Byla jsem vždy samotářka, ale tenkrát mi to nevadilo. Měla jsem totiž tebe, babi....