III/II

Nějak jsme, Marjánko rychle dospěly; kam se to poděly naše dětské krůčky a blahá nevědomost?
Máš pravdu, přiznávám; má sladká nevědomost byla mnohem delší než tvoje ranné  probuzení do skutečnosti, že moje babička je především tvoje maminka, která má málo času, protože musí hospodařit v družstvu a den si dělí na krmení v družstevní stáji, v domácím hospodáříčku, okopávání brambor...
Já spíš vnímala šeptání pohádek do ouška, pohlazení, i výlety za ní do stáje, aniž bych chápala, že pracuje. Bylo to pro mne samozřejmé, že budu stále dítětem a ona se o mne bude starat.
Ale pominulo to, byť to trvalo o něco déle než tvoje představy. Samozřejmě, já u babičky bývala svátečně, prázdninově, kdežto tys se svou mamkou bývala den co den od rána do rána a ráno zas jste prožívaly další den zatímco tatínek co můj dědeček byl na dráze a když se vrátil musel se vyspat na další šichtu, nebo si zašel na svůj hodinový mariášek k Beranům, do hospůdky za rohem.
 Děda se nikdy neopil, své jedno pivečko si usrkával celou hodinku halířové hry a dával si pozor, aby neutrácel. Ač byl z hospodářstvíčka vážil si koruny. Za babičkou se vydal z lásky, dnes by se řeklo na truc, že se o ní postará, a dokázal to. Moc rád jako i nás i když o tom nemluvil.Nepotřeboval to, měl nás všechny moc rád a mluvily za něho všednodenní skutky.
Kde jsou ty tance, kterými jsi žila po všechny ty majálesy, posvícenské tancovačky a další? Však tví rodiče uměli být také veselí a uměli si i zazpívat jak si ráda vzpomínala i moje maminka...
Nevzala je voda, zůstaly ti nablízku, jen vesnici ses vzdálila hned jak ses vdala, a maminka ti nevyčítala. Však jsi se jako její opora něco naotáčela, abys jí usnadnila její těžkou robotu. Proto také byla ráda, když jsi se stala studovanou a postavila se pevně na nohy. "Už nebudeš otročit." dodala.
Ano, čas kolem nás pádí rychleji než abychom si mnohé uvědomily včas. Tys ale, Marjánko naopak pochopila rychle prchající čas rychleji než jsi chtěla vědět. Přesto jsi ho nedokázala zastavit.
Babička nás opustila dřív než si mohla konečně odpočinout.
Není prý čas se moc vracet do dětství, pominulo...
Vidíš, a já v něm zůstávám s vámi, oběma. Také jsem zestárla, už jsem také babička, jako ty. Přesto nás obě chci vrátit do dětských střevíčků, do náruče babičky kde nám bylo tak dobře...

II/ II

 Hned jak jsem otevřela oči ty už jsi byla, Marjánko, v plné polní jakoby nebyla neděle. Jediný den volna, protože soboty, to ještě nebyly volné dny a tys musela jezdit do školy. Neděle tedy byla den, který měl být volný. Nedalo se ale nic dělat, tys musela pomáhat babičce.
Děda  přichystal už večer do necek vodu a babička v nich namočila prádlo s mýdlovými vločkami. Teď bylo na tobě pomoci doprat.
 Děda nedávno koupil novou pračku se ždímačkou, pokrok!
Šups sem, šups tam! Hotovo, domácháno, doždímáno, pověsit!
Mne v tom mém věku rozmazleného nedochůdčete ani nenapadlo  ti alespoń podávat kolíky, a přeci jsem poslechla, aby ti šla práce od ruky.S bramborami a loupáním to bylo horší. Brzy jsi se vždycky vzdala nad mou nešikovností. Ale tvé hbité ruce si s nimi poradili také.
Nový sporák na elektřinu už byl také pokrok, abys rychleji je připravila, a k nim jsi přichystala sekanou jak ji babička uchystala večer. Měla svou lednici, "špajzku" z kamenného zdiva, kde uchovávala vše, od mouky až po sádlo v kameninových a hliněných rendlících se zelím a dalšími produkty hospodyňky.
Plno velkých sklenic se zelím, které vždy babička s tvou pomocí krouhala a krouhala...
Sádlo zase bývalo z prasátka, které vždy nachystala k vánocům a potom na jarní masopust.
A pak na vánoce rozdávala s bramborami jako Ježíšky.
Ale nazpět do kuchyně, kde to vonělo těžkým, vlhkým vzduchem kamenného domu do kterého se mísila chuť vařeného spolu se šlupkami slepicím...
No, a bylo k poledním. Najedly jsme se  a tys mohla za kamarády. Tak ráda jsi tancovala!
Tedy, se mnou býval s jídlem kříž, ale kde nebyla mamka tam jste se s babičkou netrápily."Nejez neubyde:" průpovídka, která mne osvobozovala mi dělala dobře. babičku mrzela, tys měla myšlenky jinde. jen když je hotovo!
 Že jsi se dobře učila pouštěla tě babička vždycky v sobotu na tancovačky, ale ráno jsi nesměla zahálet. Pak ti zase dala do večera volno. Jen jsi jí potom pomohla sebrat prádlo, když stihlo uschnout. Věděla jsi co má práce a byl by to pro tebe smutný pocit nepomoci jí.
Někdy jsi mne brala s sebou, ale byl jsem takový úvazek navíc. Moc jste mne mezi sebe v tom čase námluv nechtěli. Už vím proč.
Týden u babičky, když jsi byla ty ve škole, sestra u našich ve škole, ten byl pro mne zdánlivě dlouhý. Ale to bylo jen zdánlivě. Nějak jsem byla zvyklá být sama se sebou a zaměstnat se hraním. když mi bylo hodně smutno běžela jsem  za babičkou do kravína. Tam se pořád něco dělo.
Z kravína jsem potom běžela k autobusu čekat kdy už přijedeš. Většinou přijel jeden, druhý...Vydržela jsem se zatím na návsi dívat co se tam děje, pozorovat lidi co dělají, že mi čekání než jsi dojela vždy uteklo jako voda .
Doprovázela jsem tě jako pejsek, já , maličké žábě pyšná na svou krásnou tetu;

II díl/ II.kapitola

   A než jsem se nadála přidáváš, Marjánko ty sama druhý luční kvítek. Tvoje maminka neměla kdy na kytičky, jak říkala. Ani dvorek, maličký, sotva pro pár kaček a slípek nedal víc než záhonek petrželky, jmenované majoránky, libečku na všechna bolení.
   Kvítí si dopřávala z louky. Něžné, křehounké. Mívala ho ve skleničce od hořčice od jara do podzimku jak postupně nakvétalo.
   Na stole před námi je načatá láhev rudého vína: pro krvinky co ubývají- jak hříšně říkáme. Sklenička, dvě denně je přeci pro zdraví.
   Bude se nám líp povídat. Dolévám hrnky s kávou.
   Venku je těžké šedivo, že by člověk rochnil v posteli; shodujeme se.
   Napadlo mi, jestli jsem ti nepřekážela, když mne, maličkou každou chvíli vozili z nevlídného, průmyslového severu sem, do vesnického zátiší nabrat sil. Ufňukaný uzlíček, to jsem byla já, batole věčně rozpíchané po penicilínu, s věčně tekoucíma ušima. Nesměla jsem ani ofouknout. Taková se mnou byla slota.
   Směješ se. Ano, přesně taková jsem prý byla houžvička. Zatímco Alík, jak jste si v partě přejmenovali Apolenku  měla být spíš klukem svou neposedností, byla ráda, že mne může odložit, bylas ráda, žes měla takovou panenku na chování.
   Alík musela chodit do školy a k vám už mohla jen  na víkendy.  Nadšená z toho nebyla, protože musela opouštět svou partu, ale vesnický spolek vrstevníků kolem jí to vynahrazoval. S ním se dalo lézt po stromech, koupat v rybníce, bruslit na něm....
   A taky že já jí nevysela na krku. Kočár se mnou se strčil na dvorek a...tys už dohlédla na ten můj nekonečný nářek. Houpy, houpy, hou.
   Jen ten čas ve vlaku, ten jí štval.V tu chvíli by nejraději zůstala se mnou u vás a možná by mne i občas pohoupala.
   Nedalo se. Musela do školy. Záviděla nám?
   To nám už asi neodpoví.
   Černá hodinka padá do tmy až musíme rozsvítit.
   Jako bychom přetrhali tu chvíli co nitku vzpomínek noříme se do současnosti. Tolik už to je let!

díl druhý//Já, ufňukánek I.

   Je lednový podvečer. Stmívá se o slepičí krok později než ještě nedávno, když jsme slavili společně vánoce.
Vlastně, už dlouho mám svou rodinu odvátou od hnízda, které hýčkalo mé dětské krůčky.
   Já, neduživec odkázaný na  neustálý dohled....
   Tedy, když jsem byla malá. Hlavně od maminky hýčkaná. Věděla co je to přijít o dítě z důvodů nemoci. Byla proto až moc pečlivá.
   O to víc jsem milovala hnízdečko babiččino, která se s ničím nestíhala párat.Jenom tam jsem mohla být vílou v rozletu.
  A ty, Marjánko: Sedíme naproti sobě, obě už babči a konečně si vychutnáváme kávičku oproštěny od starostí "Co ty potomkové"; Jsou už ve světě a jen nás navštěvují, aby zkontrolovali naše stáří. Jak z legrace říkáme:" Jestli ještě dýcháme."
   Dýcháme, viď?
   Obě svobodně a spokojeně. Za námi zůstává zametená, čistá cestička s růžemi i bodláky, které jsou najednou jak na tom poli s vlčími máky docela pohlednými v kytici vzpomínek.
Budeme spolu vázat jeden kvítek k druhému, Marjánko  kdysi křtěná z lásky Marie Anna, a poté zvaná Marjánka od rostlinky majoránky pro zdravou mysl a pohodu domu.
  Narodila ses babičce, když moje mamča začala chodit za klukama, jak se říká - zapalovala se jí lýtka.
Když jsi ty začala chodit do školy mamča si uchystala svatební šaty, protože potkala mého tatínka.
   Když jsi končila školu teprve tehdy jsem se narodila já.
   A tak se stalo, že jsem získala tetu, která mi byla v životě blízkou sestřičkou, neboť ta vlastní odešla záhy do světa a zavřela za sebou vrátka.
   Ona se  sice vždycky bude vracet, ale, co nadělám, kus pupenční šňůry mi zůstává ve zdech kde jsi ty, Marjánko.
  Že nechci tesknit, že ne? To víš, že ne. Vždyť jsme prožili tolik rozmarného a veselého!
Tak dávám první kvítek do vázy a zhasínám. Káva i sklenka červeného pro lepší prokrvení  už je dopita. Je čas jít spát.

Je mi smutno, babičko, když vím jak daleko jsme od sebe.
Tenkrát jsi mi tu nechala dědečka, když ses vydala na tu dalekou pouť. Nerozloučila jsem se s tebou, protože se báli okolo mne o mou křehkou dušičku.
Najednou jsi tu prostě nebyla. Přijela jsem na prázdniny a vechtr byl vyplněn jen dědečkem. Byl mlčenlivý.
Staral se o mne beze slov, ale vlastně mi také nic nescházelo. Jen jsem měla víc volnosti.
Utíkala jsem často za Marjánkou do vsi. její holčičky už  měly za sebou první krůčky,  větší, Milenka už se chystala do školky a já se chystala být dospělou a ukradla jsem prvně cigaretu .
No, nešlo mi to, no. Potrestala jsem se a ještě jsem Milence nařídila, že nikde nesmí říct co viděla. Byla hodná, nikdy to nezneužila, kamarádka moje.
 Také jsem si potrpěla díky mamince na hezké oblékání. To zrovna přišly do módy kratičké sukně zvané mini.
Dědeček měl své účinné metody. Jak nemluvil tak když se zlobil tak se dokázal otočit na druhou stranu. Stalo se, že jsem v jedné z minisukní šla vesnicí, on jel na kole a úplně mne ignoroval.
Bylo mi z toho smutno, ale Marjánka mu asi domluvila, protože pak už přijal i tu krátkou sukni.
Děda se také těžko smiřoval, že jsi nás opustila: Copak vařit základní a vyprat si jako správný  chalupnický synek  to zvládal. S lecčím vypomáhala i Marjánka, když bylo větší prádlo. Na to už byla moderně zařízená, ale...
Ten smutek po práci. Koukali jsme z okna či ze zápraží na hvězdy a oba jsme mysleli na totéž. Ke které asi doputoval tvá dušička? Hned se mi vybavilo tvoje povídání o studeném strýci měsíci- docela jsem se toho bílého pána na obloze bála, když byl v úplňku - a jiném.
Děda pak trpělivě poslouchal mé žvatlání až řekl: A jdem spát."
A šlo se.
Než jsme se nadáli, byla jsem i já velká, už jsem za dědou také tolik nejezdila pro jiné holčičí starosti, však měl Marjánku a její rodinu! A přišel čas, kdy jsem se i já vdávala.
A tak mi také opět uniklo, že dědečkovi už není dobře.
Jednoho dne zazvonil u mne v bytě, v ruce košík hub. Náhle mi bylo dobře a byla jsem šťastná, že si na mne udělal čas. Poseděl, zavzpomínali jsme než byl čas, aby se loučil.
Kdybych já věděla, že ho tak vidím naposled!
Tedy, bylo to skoro naposledy. Za týden Marjánka zavolala, že musel dědeček do nemocnice. Hned jsme se tam rozjeli. Byl veselý a spokojený. Chystal se domů.
Babičko, co myslíš? Lhal nám tenkrát?
Hned po návratu nás čekal telegram, že zemřel.
Věděl to už, když se s námi loučil? Prý mu praskl vřed.
Na jeho pohřeb už jsem mohla. Byla jsem přeci dospělá. Už dávno jsem nebyla onen snílek mimo tento svět.
Nebo v něm zůstávám přestože jsem dospělá? Mnohé všední věci nemohu pochopit jako že jsou stále lidé hamiživí a lidé prostí čistí jako jste byli vy a vychovali nás tak.
Dnes už sedíte určitě s dědečkem zase spolu u nebeského stolu propojeni dlaněmi, koukáte se jeden druhému do očí a v nich máte pochopení pro nás všechny.
Pozdravuji vás, mí drazí a děkuji za dětství, kterého jste mi dali tak bohatě čistého.

Neodcházej, prosím tě ještě, babičko; už jednou jsem se s tebou nerozloučila, vzpomínáš?
Najednou jsi tu nebyla, zbyl mi jen dědeček. Na rozdíl od Barunky Pánklové z knížky Babička mi ani neřekli, že umíráš.
Naposled jsem tě viděla, když jsi přišla z nemocnice k Márince, domů. To dostavovali barák ve měst+ě, ale tvé poslední přání bylo zemřít doma. Márinka tě proto přivezla.
 Nevěděla jsem, že budeš s nimi jen tak krátce, byla bych nechtěla odjet.
"Stejně bys musela, byl čas školy, léto končilo" cítím tvou ruku opět na hlavě, že mi hladíš vlásky jemné opravdu jako zlaté chmýří pampelišek.
"Přišel můj čas a zbavil mne trápení. Docela jsem se těšila a byla jsem ráda, že při tom nejsi".
Kroutím hlavou, ale ty mne utěšuješ dál. "Ale ano, ty můj snílku, co jsi  věděla o bolesti? Měla jsi svých dost a nevěděla jsi si s nimi rady už tak, má malinká, křehounká vílo od luk"
"Co ses narodila měla jsi svého trápeníčka víc než dost. Báli jsme se, abys nenásledovala svou předešlou sestřičku a neodešla ze světa dřív než vyrosteš. V tom jsem tvou maminku plně chápala, že se o tebe tolik bojí."
A vidíš, vyklubala jsem se z toho. Mé pomyslné nohy sice nejsou tak silné, aby obsáhli plně svět, který by chtěly obsáhnout. Je na něm tolik bohatství!
" Já vím, já vím..."  ruku průhledně bílou mi vkládáš do klína a bereš moji.
"Já vím. Sama jsem cestou životem chtěla létat jako ty, jako ptáče. Já měla svázaná křídla musem, starostmi o sestřičky, pak o děti, aby nikdo z vás netrpěl. To vy jste byly pak můj svět."
Tvou rukou jako by prostupovalo zpět teplo, cítím tvé srdíčko a snažím se z něj co nejvíc vtisknout do svého, babičko. Vypravuj mi zas pohádku, prosím....
"Byl jeden pasáček a ten měl v salaši na sto oveček, byly stejně bílé jako obláčky na nebi. Jednoho dne se rozhodl je přivést k těm nebeským. Zahlédl duhový most. Bohužel ale na něj mohla vkročit jen jedna za druhou. A tak jdou a jdou a jdou, podívej na ně..."
"Až dojdou nahoru budeme pokračovat, moje malá holčičko. Zatím tu vypravuj co vše nás potkalo. Nebylo toho málo a nebylo nám smutno. Tak už neplakej."
Máš pravdu, nebudu plakat. Ale neodcházej, prosím. Ještě chvilku neodcházej, ano?

Babičko, nesmutni, já vím: včera už jsem byla zase ta ufňukaná holčička co se ti schovává pod zástěru. Slibuju ti, že už nebudu!
 Já vím, tys měla v životě daleko víc důvodů ke smutku.
Proč jsi mi o tom nevyprávěla, když jsem byla malá?
" A ty bys mi věřila?" vidím tvůj něžný úsměv.
"Vždyť tys byla jedna pohádka. Myslela by sis, že ti jednu z nich vyprávím. To je totiž pravda, žes měla až příliš dlouho svůj svět jen pro sebe. Nevnímala jsi ten skutečný, proto jsi narážela, má malá holčičko."
"Pamatuješ, když tvá sestřička, o pár let starší než ty začala dospívat? Tys začala chodit do školy a žila panenkami a vůbec jsi nevěděla proč se najednou rodiče mezi sebou hněvají právě pro ni. Proč se i ona kaboní a chce vylétnout z hnízda."
Máš pravdu, babičko, bylo to divné údobí. Ale opravdu šlo mimo mne. Já v té době letních prázdnin záviděla jediné. Bylo jich pět v jejím věku kdo přes plot bývali nalezlí přes plot a kuli si své pikle.
 Možná v té době jsem prvně pocítila odloučenost do samoty. Že nemám kamarády než tebe, dědu a Marjánku. A maminku a tatínka jsem brala jako samozřejmost tvořící doma jako židle a stůl s postýlkou a knížkou na dobrou noc.
Televize přišla přeci až později. Ona potom zastupovala mé prázdninové lety obzorem stejně jako přátele a kamarády. Ony byla můj přítel v samotě po rozhlase po drátě, když mamka a taťkou byli v práci a já přišla ze školy.
Bývalo mi dobře také u maminky v kanceláři, když jsem mohla pozorovat dospělé lidi kolem tebe,- šéfovala jsi údržbě v tom velikánském domě co byl vesnicí v baráku kde se každý s každým znal.
Taťka byl pochůzkář pro obranu lidí proti zlým a nepoctivým lidem. Byl často ve službě, ale když přišel domů chtěl mamince vynahradit všechny ty samotné chvíle.
Ani mi nedošlo jak jsou každý jiný, ona uzavřená, on společenský. To proto,že se tak doplňovali a potřebovali.
Ale to vím až jako dospělá.
"No, vidíš, lidé si k sobě musí najít cestu. Neměli to zpočátku také lehké, ale měli se rádi a měli rádi vás. Víš, milá moje, a o tom náš život je.Než to pochopíme zestárneme, viď?"
Nezbývá než souhlasit. Stárnu a nostalgicky chci zpět do tvého  klínu, co na tom, že chudému.
Babičko, neodcházej ode mne!