Babičko, řekni

Dnes je babičko krásně; září vstoupilo na naše posekaná pole kolem vechtru kam jste se s dědou přestěhovali, aby mladí měli prostor pro sebe. Víš dobře jak důležité je to mezi lidmi.
Vlastnit:
Co tys vlastnila?
Sama sebe od smrti rodičů, a potom své dvě sestry. To bylo tvé veliké bohatství, které sis hlídala.
Předtím jsi vlastnila také maminku a tatínka. Co ti mělo vadit, že nejsou dokonalí, maminka je jako věchýtek, taťka se dal na pití, aby unikl vašim hladovým očím? Nikdy vás neuhodil a maminka vždycky rozlomila krajíc pro vás prvně. Tak jste se dělili.
"Ty chceš vyprávět takové smutné věci, když je tak krásně? Rozhlédni se kolem sebe jak je všude krásně. Co chceš od života navíc, když je krajina tak bohatá na vše co potřebuješ!"
"Když jsme chodily do lesa na klest vždycky jsme si utrhly do pusy pár zobání. To ti byla lahoda! A lezly jsme sousedům za ploty a kradly tajně ovoce. Někdy jsme dostaly holí, ale někdy nám selka přidala do košíčku."
"Hračky? K čemu? Takový krásně nalezený špalíček nám dokázal vykouzlit co jsme potřebovali. Stejně na hraní nebývalo kdy. Přinést dřevo, zatopit, utíkat sousedům na pastvu, abychom dostaly výslužku, pomoci mamince uvařit..."
"Zato jsme si hodně povídali; pusy nám jeli od rána do večera. A zpívali jsme si. Co maminka uměla písniček! "
"Mimochodem, na pastvě bývalo krásně sotva přešly přízemní mrazíky až do jejich návratu. Někdy ale byla zima. To jsme si nasbírali co se dalo a dělali si s jinými dětmi ohýnky. A to jsme se strašili příběhy odposlechnuté od rodičů a staříčků."
"Já sama nepoznala babičku s dědou od tatínka. Také už dávno zemřeli, když tatínek byl malý. Tak se také on potloukal od statku ke statku. Maminku zavrhli babička s dědou, že se do tatínka zamilovala a ani nás, svá vnoučata nepřijali, leda na výpomocné práce za krajáče."
"No, bylo nám někdy ouvej zimou a hladem. O to víc jsme byly spjati sami k sobě. Ne, nezáviděli jsme; Lidskou zlobu a zapšklost?"
"Podívej se na tohoto běláska létajícího z květu lnu na kvítek rmenu; za ním letí včelka zkontrolovat pel, pták tam u oblak, tak vysoko; také si stačí. To mi říkávala i maminka a měla pravdu. Proto jestli jsem něco chtěla byla stejná svoboda letu. Snad jsme ji tím i měly s holkama, když jsme šli z Užhorodu. Že jsme daleko nedoletěly? Copak jsem ti neřekla , že pro nás to byl ten kus světa, který nám vzal i hrob maminky a tatínka a ty sami seschly do země? Tam stejně každý patříme všichni, tam se sejdeme."
Lehla jsem si vedle babičky a obě se díváme do oblak jako na obrazovku televize, která byla novinkou: Jak říkávala babička tenkrát- zbytečná ztráta času. Děda jí oponoval;" Kulturu potřebujeme ...."
"Není tohle všechno kultura sama pro sebe? " usmívá se a hladí mi hlavu.
"Tohle byly nejkrásnější okamžiky při pastvách. Co člověk v oblacích stihl viděta jak si s nimi mohl povídat stejně jako s beruškou, která ti spadla do vlasů..."
Je opravdu krásný den.