Babičko, řekni

 Dobré ráno, milá babičko! Já ostuda otevřela oči vždy, když tys už měla podojeno na statku, odvezené mléko , na stůl jsi mi připravila kafíčko z melty, abych sílila, drobek zlobivý, čerstvé rohlíky, máslo z máselnice a marmelády...Jediné naděje, že s ním s chutí.
Nikdy jsem nepila tak dobré kafíčko...Cítila jsem se dospělá, a co jsem věděla, že existuje jiné co pije mamča s ta´tkou? Jediný rozdíl jsem viděla, že oni si nedávali mléko, a to mi nechutnalo tolik.
Rozdíl mezi mnou a sestrou bývala, žes řekla:"Nejez neubyde" a já odložila talíř, že aspoň bude k večeři, i když mi toto zůstalo a přesto, že své proporce už mám dávno široké.
Sestra zase honem dojídala, aby nezbylo. Co kdyby už nebylo? Byly jsme děti, no.
Ty ses nikdy pořádně nenajedla. Nikdy jsi si ale ani neposteskla.
Babičko, co je to bída?
"Bída? Bída je v duších lidí. Můžeš mít krmě kolik chceš, a přesto jsi chudák."
"Největšími bídami pro mne byly dvě světové války. Když začala první začala se tvoje babička rozkoukávat  po životě, kam půjde se sestrami. Všude kolem se valili chudí, kteří byli chudší než my. My měli sebe a měla jsem štěstí, že vždy jsem našla práci. Co na tom, že byla těžká až jsem si, to musím přiznat, i já upustila znavená slzičky. Ale pak jsem si vzpomněla na ty za plotem co čekají na odhozené plevy-  a dala si facku!"
"Pak přišla ona krize; bylo to v době kdy tvoje maminka  začala chodit. Měla jsem štěstí, protože selka mne chtěla mít u sebe. Věděla, že odvedu práci za dva jak jsem byla zvyklá se starat i o sestry. Co si naříkat? Jen aby Frantíkovi zůstala práce na dráze! On se tam také rozkoukal a získal několik profesí, proto byl také takzvaně nepostradatelným. "
"Tvůj děda to vůbec uměl. Tvářil se, že s politikou nemá vůbec nic společného,zdál se být zbabělcem. přitom alespoň roznášel chleba, kterého se nám podařilo sesbírat.Samozřejmě, že se na takové věci po válce rychle zapomenulo. Ale kde na nás s pýchou! Nás hřálo vědomí, že se lidé najedli."
"Co byla větší bída byli tahy lidí do koncentráků, jak říkával Frantík co viděl na nádraží. Musel otáčet hlavu. Hůř než zvířata!, se vždy zlobil."
Naše vesnice byla zónou a my vlastně žili v jakémsi vakuu kde jsme sledovali přesuny. Tak jsem to vnímala já. Když jsem chodila naproti Frantíkovi na zastávku na hranici území, vždycky jsem měla větší starost, aby on, nedej Bože...Mohlo se stát cokoliv. A děvčata. Pořád jsme je hlídali u dvorku. Nesměli dál než do školy a ze školy, což stejně neuhlídaly. Tvou maminku s klukama z okolí totiž mimo jiné zajímaly cizí zahrady a úroda na nich."
"A pak už nastával konec války: Děvče moje, kdybys viděla tu rudou oblohu za nocí! Kdepak by nás napadlo, že někde v té záři jsou ženichové! Tvůj tatínek byl nucený pomáhat stavět chemické závody v Litvínově a tvůj strýc, jeho bratr se někde v německé zóně plížil při útěku z koncentráku lesem. A všude létali bombardéry. Ano, tenkrát jsem se skutečně bála i modlila."
" Modlitby mne přešly, když pak nastoupily pochody smrti. Holka, co já se tenkrát naplakala nad těmi ubožáky co šli kolem,- zbídačelé trosky co připomínaly mrtvoly, které v hrobě nestihly zetlít a navlékl se jim šat z cárů předešlých! Navíc, za každým z nich jsem viděla i tváře ze své drahé domoviny. Co z ní udělali???"
"Přestala jsem definitivně věřit na jakéhokoliv Boha, ale o to víc jsem začala věřit sama v sebe."
" I stalo se několikrát, že jsem i chleba přihodila, nejednou jsem i ukradla, budiž mi odpuštěno, selce od prasat. Jednou mne to stálo málem život. Ještě, že německý vojáček měl slitování a jen mne puškou srazil zpět do příkopu..""Přišla jsem domů sice s krvavou hlavou, ale Frantík mne pevně obejmul: Ještě že jsem se mu prý vrátila.Stejně jsem nepřestala...."
"A najednou bylo po válce. Květka jakoby dospěla, chystala se nastoupit do nedalekého města na vyučení se, vybrala si být švadlenkou. To jsem jí schválila pro vědomí jak roste do strojení se. Kde bych na to brala?
Teď už jsem se mohla bát jediného. Cesta vedla kolem kasáren a ona byla samý kluk od dětství. Víc kluk než holka. Ale...je to zábrana pro lásku? Ještě, že s ní chodila i Věrka. Byly stále jako dvojčata. Chachacha...."
"No, vidíš, a zas bude čas jít na krmení." uzavírá babička vyprávění a já běžím pro nůši. Jen srpek mi nepůjčí. Ruce  prý mám levé jako když maminka začínala a učitelky jí hubovaly. navíc ty moje prý jsou párátka, ani by strp neunesly. Inu...
Kdybys viděla teď. Přesto jsem srp neochočila dodnes, babičko;