Babičko, řekni

Rozběhla jsem se vonící loukou na níž dokvétaly  z posledních kvítí, které za chvilku  děda poseče na seno, babičko. Už si nabrousil a naklepal kosu.
Já si připadám jako víla s věnečkem na hlavě, který jsi mi pomohla splést. Je-li čas na pohádku?
Máš vařit, roztopit v kamnech...
Babičko, vyprávěj, pomohu ti, uvidíš! I nádobí ti umyji až se ohřeje voda! Doběhla jsem si k tobě pro pohlazení.
Co se mnou naděláš? S motýlkem nepokojným. Chtěla bych všechno a hned teď.
Světla bývala také taková. Pospíchala stále dopředu, aby jí nic neuteklo. Zvědavá nahlížela do každé skulinky a vše co se dalo chtěla ochutnat.
Tak ochutnala i lásku. Doufala v lásku, hledala lásku. Zemřela na lásku.
Když jsi opustila Litoměřice byla za tebou na nádraží, abys jí odpustila. Že prý s už brzy bude mít dobře. Tentokrát opravdu, uvidíš.
Škoda, že jí nešla přistřihnout křidélka a odvést si ji. Byla už dospělá. Tys měla ještě stále Márinku ve své péči. Věděla jsi, že Světla zodpovědnost do vínku nedostala, a přála sis, aby k ní došla, když jsi jí žehnala čelo.
Po jaké době jsi se dozvěděla, že zemřela, že prošla jistou fází nemoci nejen duše , ale i těla z lásky a nikdo jí nebyl na blízku, nikdo už jí nedal rozhřešení? Snad kněz.
Ten den, kdy tě našel umrlčí list, ten den bolel.
Ale co ti zbylo? Zemřela panna, do hrobu dána...Panna už dávno nebyla, pozemské tíže se zprostila...
Život šel dál. Byla tu Márinka a starosti o ní. Její mysl zůstávala dětská, a přitom také dozrávala v ženu.
Musela jsi jí hlídat o to víc.
Byla přeci to jediné co tě ještě spojovalo s domovem.
"Vidíš? A pak se řekne poklad. Co je ti po zlatě, když zůstaneš beze všeho blízkého? V té době mne stále častěji napadalo- A co až si Márinku skutečně odvede také mládenec? Bude-li si jí hledět?"
" A v té době Frantík, František, kluk, který se líbil všem a on začal nadbíhat takové děvečce jako já. Selský jedináček, rozmazlovaný a hýčkaný: Že prý si mne vezme všemu na vzdory. Věděla jsem jak hloupý, ale krásný je to sen. A já mu podlehla!"
"Tedy jak snu tak Frantíkovi- tomu víc." Uběhlo léto, zima už nesla vánoce, klíčilo jaro, a ve mně začal klíčit tvoreček. Byla to tvoje maminka. Za nic na světě bych jí nedala!"
A co Frantík? Že se ptám, viď.
Kýváš hlavou. Maminka měla větší slovo. Ani jeho otec nemohl oponovat. Panská láska po zajících skáče a nejednoho skolí.; Dala mi odstupné. Prodala Frantovu čest, naštěstí ne za málo. Byly jsme zaopatřené a já směla zůstat ve službě."
"Nezůstala jsem ale déle než maminka udělala první krůčky. Pak si mně k sobě vzala z milosti její příbuzná ze sousední vesnice. Byla chudší, ale co na tom. Byla jsem dál od milovaných očí, netrápili jsme se pro sebe, a střechu nad hlavou jsme měly také včetně tvé chůvy, Márinky. Ta už ale také dozrála na vdavky. "
"Byla to chudičká svatba, bez prstýnků, s hostinou darovanou jako  druhé odstupné: Možná, že sama Frantova máma měla černé svědomí, proto nám občas i přilepšila."
A Tak tvoje maminka začala vyplňovat můj život jako kvítek, který se rozvíjí. proto při křtu dostala jméno Květuška- Růženka - kvítek můj nejdražší."
"Bývala taková tichá, zádumčivá, vše pozorující; neměla jsem s ní moc práce. Vždycky jsem jí posadila do košíku, občas došla nakojit; když dělala první krůčky vždycky se našly pevné ruce kolem kdo ji dovedly...Tak se rozeběhla   a já už o ní pomalu nevěděla, protože z ní vyrostlo kvítečko čertovo, neposedné."
"Ale už je ohřátá voda, něco jsi mi slíbila!" Končí babička  jako když přetrhneš nit.
Nechce se mi, kolem je tak krásný den babího léta! Mraky jsou koráby, tak mi to vždycky babička povídala, a dá se s nimi ujet do neznáma. Stačí jen přivřít oči....
Asi babičce usnu.
Je laskavá a určitě tu mou hru přijme. A až se jí vrátím z těch toulek řeknu jen: Babičko, vyprávěj, prosím...