Povíš mi zase pohádku?

Mí vnuci, samí kluci, už také, babičko, pozvolna dospívají. Představ si, že jich mám plný dům, zatímco u tebe v domku byla doména ženského pokolení.
Bývaly jste tři sestry, když jsi odešla z domu v daleké zemi, která tehdy byla ještě součástí Československého území.
Ani to nebyl dům kde jsi spatřila prvně svět.. Byla to pastouška. I to bylo slabé slovo.
Jenže to já dlouho nevěděla.
Byla tam velká bída, co tě vyhnala, dnes už o tom něco vím.
To víš, děti; ty se nestarají, dokud jim nic neschází.
A mně přeci u tebe nic nescházelo, viď?
Možná jsem ani nevnímala,že jsi bývala chudší než selka u které jsi pracovala; Než jsem pochopila vzal si tě čas.
Já ale nikdy chudobu nepocítila, babičko. Mně s tebou bývalo dobře. S chutí jsem s tebou krmila králíky, slepice, káčata, chodila na záhumenek, kde jsi okopávala brambory...
To bývalo tvoje veliké bohatství, a já myslela, že je to tak normální.
Dneska mi z onoho světa šeptáš:"Děvče, kdybys jenom věděla jaké jsme mívaly se setrami hlad, když nám zemřela maminka a hned po ní steskem tatínek. Víš, nikdo jim také do života nic nedal, aby nám předali. Jejich rodiče ještě patřívali k těm co se jim říkalo mužíci. Chudí robotníkové na panském, víš?"
Babičko, to jsem ale nikdy nevěděla, když jsem byla dítě.
"Vím; proč bych se ti chlubila? Ty jsi bývala takové moje vižle..., jak bych ti mohla kazit tvůj pohádkový svět ve kterém jsi byla zakletá? Náhodou mi s tebou bývalo taky dobře, nemysli.Kdopa by si se mnou zpíval a povídal donekonečna ty tvoje nesmysly?  Řekla bych ti roztomile- tajtrdlíku: Mé poslední vnouče, vlastně vnučka, takové droboučké kvítečko jsi byla."
Pak ale  přišla další vnučka, babičko, protože nedávno se ti vdala i tvoje druhá dcera.
A já najednou začala mít pubertální choutky a začala utíkat za svým. Jako když se otevře květ a chce letět jako ti čmeláčci a motýlové, nevěděla jsem kam.
No, to se stává.
A ty jsi  začala stonat. Vážně stonat.
 Copak já s měla čas si něčeho takového všímat, babičko? Začínala jsem myslet na to, že někde je láska a já o ní nic nevím.
To víš, hltačka knih.
"Já vím," pokýváš nade mnou jenom hlavou:
Vždyť jsem ve skutečnosti  pořád taková ta holčička co si dneska s lesčím neví rady, protože se nemusela o nic  starat.
Slyším jak mi šeptáš jako vždycky, když mi bylo nejhůř:"Ty to zvládneš jako jsem to zvládla já."
Babi, někdy se cítím strašně sama. Bývaal jsi také tak sama na všechnu tu tíhu světa?
Já vím. Promiň. To je naprosto hloupá otázka.
Máš laskavý úsměv na rtech.
"Holka moje malá; A co bych já si v životě pomohla, kdybych měla myslet na takové věci? Na just jsem zpívala. Udělej to taky tak".
Máš vlastně pravdu. Tohle jsem určitě po tobě zdědila. Jen jsem to nevěděla, no; zazpíváme si. Pěkně od podlahy.
Ale o tom příště.