Babičko, sněhu přibylo, je tu Masopust

Únor bílý, pole sílí. Nejen v horách, ale i dole. Po polích se honí sněhové poryvy, večery  už se od vánoc sice vzdálily co do denního světla, ale přeci jen.
Co s večerem?
Televize u tebe v domácnosti nebyla dlouho, ale vlastně nám ani nescházela, viď?
Byli jste přeci s dědou vychováni jak se hodilo na pacholky a děvečky  bavit se v komunitě z vlastní kulturou. A že jste si jí uměli vyrábět!
Vzpomínám, jak jste mne učili "mastit karty" při  svitu slabé žárovky.
Tebe také popadlo, když děda nebyl doma, a šla jsi tropit neplechu".
Vzala sis dědovo  kšiltovku- jak se jí říkalo? - čapku pražského Pepka by se hodilo říct. Na krk sis uvázala jeho květnatý šátek z mladých let, když ti nadbíhal, kaťata, která pamatovala jakéhosi pantátu, ale tys schovala pro Co kdyby? a staré prošoupané botky- žraločky se prastarým hubertusem.
Takové poklady bývaly schované v tvé truhlici na půdě. Málo co jsi vyhazovala s vědomím, že se hodí.
A ono ustrojení je toho názorný příklad, kdy  jsi mohla provést svůj zlomyslný skutek.
Zatímco dědové seděli spokojení v zárožní hospůdce na pětníkovém mariáši šla jsi obcházet okolní kamarádky coby opitý tulák: Juj, to bývalo smíchu po úleku, když tě prokoukly. A hned nás zvali dál, podali štamprdličku pro zahřátí, mně čajík vonící bylinami co která měla doma, vzácným citronem schovaným od vánoc...
A dávaly jste dohromady masopustní rej,.
Tam abys chyběla! Mezi uchovanými trofejemi na půdě byla i stará nůše, v ní seděla babka, jen občas jsi ji převlékla do čistého.
A pak tu najednou byl den D.
Vůbec jsem nepozoroval tvé úsilí uvařit a napéci po nocích, aby bylo nachystáno.
Pozvala jsi mamku s taťkou a všechny blízké: "Přijeďte užít!"
Věru, bývalo to veselé divadlo celé obce.  A my se stávali velikou rodinnou sešlostí.
Všichni byli najednou tak nějak svorní a všude zněla muzika a zpěv.
Já, camprdlík maličký jsem se tě křečovitě držela, aby mi tě nikdo neukradl.
Mamce možná bylo v tu chvilku trošičku smutno, že spíš se držím tebe.
Jenomže, copak za to můžu, za všechnu tu lásku k tobě?
Brala jsi mne k sobě, abys mne , nedochůdče na vesnici vykrmila, když ve městě se to nedařilo.
Zatímco mé sestře stačilo říct "nejez neubude", aby vylízala talíř, já jsem klidně talíř odložila, že alespoň zbude na večeři, a strašně tě urazila; Ale tys uměla okamžitě odpustit a zas už jsi se snažila mne donutit jíst.
No, prostě, bylo mi s tebou stále dobře.
Maminko, odpusť, i tebe, samozřejmě mám stejně ráda.
Babička ale je babička. Chudičká, prostinká, veselá kopa.
A tak se ve vzpomínkách držím, babičko křečovitě tvé ruky a vnímám masky a průvod, jsem v pohádkové říši, kde zní smích a tanec....
To se to usínalo, když jsi mne držela poté v postýlce za ruku; oheň praskal, prskal, masky vplouvaly  do snů a ty jsi vrůstala do mne.