Plakala jsi, plakala

...ne, že jsi neplakala; Bývalo hodně smutno, já vím.
Až teď vím.Člověk totiž musí vyrůst z růžových vidin a dospět.
Proč se k tomu vracet;nikdy jsi o tom, babičko nechtěla mluvit. Ani mamince jsi nevypravovala, své dceři. Ani té mladší, vymodlené.
Jenom úryvky padaly ve chvilkách rozhovorů, když se ptaly jak dál.
Žádná bolest není nekonečná, každá přejde.
 Když jsi se narodila, když jsi byla maličká, co ti zbývalo než brát den za dnem jaké byly?
Když se ti narodily sestřičky, když nebylo než starý, zřernalý chleba, než zmrzlé brambory darované selkou...Což tě napadlo, že existují jiné lahůdky?
Vymodlené políčko s kozou byl poklad dokud maminka nezačala stonat.
Zlobit se na tatínka, že maminčinou nemoc nesl těžce? Vždyť utíkal jenom proto, že si nevěděl rady? Tři veselá děvčátka, která natahují hubené ručky a on jim nemá co do nich dát?
Byly jste šikulky a brzy jste se naučily všechno od maminky sami. Zatopit, uvařit, podojit, nasypat zrní...
Mohly jste se zlobit na tetky, že na vás nebraly ohled? Neměly ony své starosti?
Občas se smilovaly a občas co zbylo přinesly na přilepšenou.
Nadávaly mamince a tatínkovi, že jsou líní, ale...Copak neviděly jak maminka slábne?
Sytý hladovému nevěří.
Proto jsi nikdy nesnesla, aby druhý hladověl, svůj krajíc jsi mu podala, a tohle jsem získala po tobě. I když jsem tě zlobila, že jsem nechtěla jíst.
Maminka vzpomínala, že když šel tenkrát vesnicí pochod Smrti z koncentráku, že ti to trhalo srdce a nenápadně jsi pohazovala mezi hladové, vychrtlé, roztrhané a bosé, bezvlasé, bezvlasé chleba, jeho odkrojky, které měly být pro drůbež. Pamatovala jejich mrtvé oči, kde vyskočily plaménky štěstíčka.
Málem jsi se ocitla mezi nimi, když tě Němec na stráži drsně odkopl. Vlastně tě zachránil, byť tě to dlouhpo  bolelo.
Ale ten pocit, že jsi mohla chvilku oživit ty odevzdané oči, ten ti za to stál!
Jednoho dne tedy nastal čas, kdy jste pohřbily i tatínka- hladem a steskem odešel příliš brzy za maminkou, a měly jste se vydat do světa. Tetky vándaly najevo, že zadarmo vás živit nebudou, příživnice. Že mají svého dost.
A tak jste jednoho dne daly rodnému  domku- byl to vlastně domek, ta chudinská pastouška?- a přeci jen-  jste se s rodným domkem rozloučily.
Měla jsi veliké slzy v očích; jak ti byly drahé ty slaměné madrace, došky na střeše, čoudící kamínka: Zůstala tam maminka a tatínek, byť už je vlastnila drnová zem. Na lepší rov neměli.
Natrhala jsi poslední snítku ručního kvítí a se sestřičkama jsi šla požehnat jejich věčnému spánku, dávajíc jim poslední Sbohem.
Také Bohu jsi dala vale: Nebyl spravedlivý, když si je povolal nahoru a nechal tu tetky se strejci  jejich bohatství.
Tenkrát jste doufaly, že se vrátíte.
Rov nejspíš už dávno zmizel a ty máš svůj hrobeček tak daleko. S sebou sis vzala dědečka.
Teď spolu sedáme v podvečerech a vzpomínáme jak to bylo.
Už dávno nepláčeš.
Nikdy jsi neplakala před lidmi. Nechtěla jsi, aby někdo sdílel bolest. Chtěla jsi, aby lidé byli veselí.
Proto jsi se tolik smála, proto jsi kolem sebe milovala smích. Svět nesl bolesti víc než dost.
Na co mu přidávat?