Babičko, řekni

Babičko, nastal čas dalšího loučení. Márince bylo už líp a Světla volala...psala jak se jí vede skvěle.
Zrovna slézal sníh a začínal březen, když jste opustily zimní útočiště.
Márinka nabrala sil natolik, že jsi ji nemusela nosit a byla nedočkavá cesty. Stýskalo se jí po Světle; přeci jenom jí byla blíž zatímco tys byla spíš jako máma.
"Jooo, máma:" slyším tvůj vzdech.
"Ach, bože, jak já chtěla být také dítětem, abych nic nemusela než si hrát!" Když  se narodila  Márinka končila válka. Táta se vrátil konečně domů. Nohu a ruku měl chromou. Najednou nemohl co dřív; najednou pro něj nebyla práce.  "
Zprvu  ho to sebralo a byl hodně skleslý."
"Ale u nás se hodně léčilo humorem. Tak se i tatínkovi  vrátil elán konat nemožné. Zapřel se do sebe a brzy už  v rámci možností zas pilně pacholčil na selském."
" Bylo nám zase dobře v rámci naší chudoby. Byli jsme spolu, a to bylo bohatství."
Jenomže, maminka se po tom posledním porodu nemohla sebrat. Stále krvácela, při každé větší námaze.Nenapadlo  nás si všímat jak bledne. Bledá přeci byla vždycky, i štíhlounká jako panenka."
 "Myslím, že jediná Márinka si neuvědomila, že najednou mainka není. Když za ní zemřel tatínek, byla smutná, ale: Co člověk chce na šestiletém dítěti?"
Teď jsem tedy byla maminkou já. Světla už, předčasně vyspělá, nechtěla být pod mými křídly a její útěk mi to měl dokázat.
Kdyby věděla....
Ani já to tenkrát nevěděla" vypráví dál babička své vzpomínky a v očích má dálky, které za ní zůstaly.
Domov: slovo, které nestačila ochutnat  a přeci je plný vroucího srdce. Vždycky, když se chtěla vplakat utíkala do jeho zdí ve svých vzpomínkách uvězněných.
Jakoby ji rodiče neopustili a povídali si s ní z nebe.
radili jí, chlácholili, varovali.
Blížili se Litoměřice. Mělas mít lehčí práci, měla sis odpočinout. Tak ti to slibovala Světla.
Jaká byla ale pravda?