sobota 21. prosince 2013

Je mi smutno, babičko, když vím jak daleko jsme od sebe.
Tenkrát jsi mi tu nechala dědečka, když ses vydala na tu dalekou pouť. Nerozloučila jsem se s tebou, protože se báli okolo mne o mou křehkou dušičku.
Najednou jsi tu prostě nebyla. Přijela jsem na prázdniny a vechtr byl vyplněn jen dědečkem. Byl mlčenlivý.
Staral se o mne beze slov, ale vlastně mi také nic nescházelo. Jen jsem měla víc volnosti.
Utíkala jsem často za Marjánkou do vsi. její holčičky už  měly za sebou první krůčky,  větší, Milenka už se chystala do školky a já se chystala být dospělou a ukradla jsem prvně cigaretu .
No, nešlo mi to, no. Potrestala jsem se a ještě jsem Milence nařídila, že nikde nesmí říct co viděla. Byla hodná, nikdy to nezneužila, kamarádka moje.
 Také jsem si potrpěla díky mamince na hezké oblékání. To zrovna přišly do módy kratičké sukně zvané mini.
Dědeček měl své účinné metody. Jak nemluvil tak když se zlobil tak se dokázal otočit na druhou stranu. Stalo se, že jsem v jedné z minisukní šla vesnicí, on jel na kole a úplně mne ignoroval.
Bylo mi z toho smutno, ale Marjánka mu asi domluvila, protože pak už přijal i tu krátkou sukni.
Děda se také těžko smiřoval, že jsi nás opustila: Copak vařit základní a vyprat si jako správný  chalupnický synek  to zvládal. S lecčím vypomáhala i Marjánka, když bylo větší prádlo. Na to už byla moderně zařízená, ale...
Ten smutek po práci. Koukali jsme z okna či ze zápraží na hvězdy a oba jsme mysleli na totéž. Ke které asi doputoval tvá dušička? Hned se mi vybavilo tvoje povídání o studeném strýci měsíci- docela jsem se toho bílého pána na obloze bála, když byl v úplňku - a jiném.
Děda pak trpělivě poslouchal mé žvatlání až řekl: A jdem spát."
A šlo se.
Než jsme se nadáli, byla jsem i já velká, už jsem za dědou také tolik nejezdila pro jiné holčičí starosti, však měl Marjánku a její rodinu! A přišel čas, kdy jsem se i já vdávala.
A tak mi také opět uniklo, že dědečkovi už není dobře.
Jednoho dne zazvonil u mne v bytě, v ruce košík hub. Náhle mi bylo dobře a byla jsem šťastná, že si na mne udělal čas. Poseděl, zavzpomínali jsme než byl čas, aby se loučil.
Kdybych já věděla, že ho tak vidím naposled!
Tedy, bylo to skoro naposledy. Za týden Marjánka zavolala, že musel dědeček do nemocnice. Hned jsme se tam rozjeli. Byl veselý a spokojený. Chystal se domů.
Babičko, co myslíš? Lhal nám tenkrát?
Hned po návratu nás čekal telegram, že zemřel.
Věděl to už, když se s námi loučil? Prý mu praskl vřed.
Na jeho pohřeb už jsem mohla. Byla jsem přeci dospělá. Už dávno jsem nebyla onen snílek mimo tento svět.
Nebo v něm zůstávám přestože jsem dospělá? Mnohé všední věci nemohu pochopit jako že jsou stále lidé hamiživí a lidé prostí čistí jako jste byli vy a vychovali nás tak.
Dnes už sedíte určitě s dědečkem zase spolu u nebeského stolu propojeni dlaněmi, koukáte se jeden druhému do očí a v nich máte pochopení pro nás všechny.
Pozdravuji vás, mí drazí a děkuji za dětství, kterého jste mi dali tak bohatě čistého.

Žádné komentáře:

Okomentovat