Babičko, řekni

Neodcházej, prosím tě ještě, babičko; už jednou jsem se s tebou nerozloučila, vzpomínáš?
Najednou jsi tu nebyla, zbyl mi jen dědeček. Na rozdíl od Barunky Pánklové z knížky Babička mi ani neřekli, že umíráš.
Naposled jsem tě viděla, když jsi přišla z nemocnice k Márince, domů. To dostavovali barák ve měst+ě, ale tvé poslední přání bylo zemřít doma. Márinka tě proto přivezla.
 Nevěděla jsem, že budeš s nimi jen tak krátce, byla bych nechtěla odjet.
"Stejně bys musela, byl čas školy, léto končilo" cítím tvou ruku opět na hlavě, že mi hladíš vlásky jemné opravdu jako zlaté chmýří pampelišek.
"Přišel můj čas a zbavil mne trápení. Docela jsem se těšila a byla jsem ráda, že při tom nejsi".
Kroutím hlavou, ale ty mne utěšuješ dál. "Ale ano, ty můj snílku, co jsi  věděla o bolesti? Měla jsi svých dost a nevěděla jsi si s nimi rady už tak, má malinká, křehounká vílo od luk"
"Co ses narodila měla jsi svého trápeníčka víc než dost. Báli jsme se, abys nenásledovala svou předešlou sestřičku a neodešla ze světa dřív než vyrosteš. V tom jsem tvou maminku plně chápala, že se o tebe tolik bojí."
A vidíš, vyklubala jsem se z toho. Mé pomyslné nohy sice nejsou tak silné, aby obsáhli plně svět, který by chtěly obsáhnout. Je na něm tolik bohatství!
" Já vím, já vím..."  ruku průhledně bílou mi vkládáš do klína a bereš moji.
"Já vím. Sama jsem cestou životem chtěla létat jako ty, jako ptáče. Já měla svázaná křídla musem, starostmi o sestřičky, pak o děti, aby nikdo z vás netrpěl. To vy jste byly pak můj svět."
Tvou rukou jako by prostupovalo zpět teplo, cítím tvé srdíčko a snažím se z něj co nejvíc vtisknout do svého, babičko. Vypravuj mi zas pohádku, prosím....
"Byl jeden pasáček a ten měl v salaši na sto oveček, byly stejně bílé jako obláčky na nebi. Jednoho dne se rozhodl je přivést k těm nebeským. Zahlédl duhový most. Bohužel ale na něj mohla vkročit jen jedna za druhou. A tak jdou a jdou a jdou, podívej na ně..."
"Až dojdou nahoru budeme pokračovat, moje malá holčičko. Zatím tu vypravuj co vše nás potkalo. Nebylo toho málo a nebylo nám smutno. Tak už neplakej."
Máš pravdu, nebudu plakat. Ale neodcházej, prosím. Ještě chvilku neodcházej, ano?