Babičko, řekni

  Babičko moje milá, zatímco tobě ubíhal čas stále rychleji mně se vlekl ve školních lavicích. Tolik jsem vzpomínala, jako ptáčeti vsazenému do klece mi bylo smutno. Nepopírám, jak jsem nechtěla do kolektivu školky a radši se družila s tebou do školy jsem se těšila. Než jsem přišla, než jsem se poznala s paní učitelkou. Nepadla jsem jí do oka, ani ona poté mne a ta zrada mne bolela od ní celých pět let. Naučila děti, aby se mi smály, že jsem jiná?  připadá mi i po letech, že ano, že za to může ona sama.
  Osud se jí ale také pomstil v božích mlýnech. V dospělosti si mi povzdechla: manžel jí opustil, dcera utekla...
"Nesuď, " slyším tvůj hlas a zvednuté obočí. Nebylo to od tebe zlé. Vlastně jsi se snad nikdy nezazlobila doopravdy. Uměla jsi spoustu špatného ukrýt zástěrou a setřít mi slzy. Věděla jsi o zlu světa své.
I já učitelce dávno odpustila. Naneštěstí jsem druhou, mně spřízněnou pokala až když jsem vycházela ze školy, v deváté třídě.
Ale ne, byly tam dvě tři, které zaznamenaly mou jistou odlišnost a držely mi ruce, abych prošla školním údobím jak se má. Nikdo pro mou tichou povahu včas nezpozoroval, že nedoslýchám a tak zastrčená ve své ulitě jsem se stává pro mnohé jen hloupou. Maminka ale nechtěla přiznat, že se něco takového děje. A tak i proto jsem svůj klid nalézala u tebe. - Podzim, zima, jaro... A už byl čas, kdy jsem mohla za tebou. Jako když se ptáče znovu rozletí! Pomalu už jsi si s dědou zvykla na život na vechtru. Tvárnice co děda pomáhal strejdovi pro nový domek už byly zastřešeny, najednou ubývalo pro vás dva práce. Ty sis uměla ale práci vždycky najít, viď? proto jsi měla slepičky, husy, kachny, králíky, zahrádku a cítila jsi se svým způsobem bohatá. Šťastná jsi ale nebyla, já vím, ale už jako dospělá. Trápila ses, sužoval tě nemoc a bylo ti smutno, že selky pro něž ses honila jsou bohatší než ty. Nebyla to závist, jen smutek. S tatínkem jste se pak hádali po večerech o politice, že spravedlnost nevyhrála a on tomu pomáhá. On ti ale oponoval, že někdo se musí starat o druhé, tak že dělá co může. Nerozuměli jste si. Ale mně jsi to nedala znát. Mé dětství s tebou byl let nad vonícíma loukama a lesy a zpěv. Nikdo se mi nesmál... Babičko moje, tak moc bych ser opět potřeboval schovat pod tvá křídla!