díl druhý//Já, ufňukánek I.

   Je lednový podvečer. Stmívá se o slepičí krok později než ještě nedávno, když jsme slavili společně vánoce.
Vlastně, už dlouho mám svou rodinu odvátou od hnízda, které hýčkalo mé dětské krůčky.
   Já, neduživec odkázaný na  neustálý dohled....
   Tedy, když jsem byla malá. Hlavně od maminky hýčkaná. Věděla co je to přijít o dítě z důvodů nemoci. Byla proto až moc pečlivá.
   O to víc jsem milovala hnízdečko babiččino, která se s ničím nestíhala párat.Jenom tam jsem mohla být vílou v rozletu.
  A ty, Marjánko: Sedíme naproti sobě, obě už babči a konečně si vychutnáváme kávičku oproštěny od starostí "Co ty potomkové"; Jsou už ve světě a jen nás navštěvují, aby zkontrolovali naše stáří. Jak z legrace říkáme:" Jestli ještě dýcháme."
   Dýcháme, viď?
   Obě svobodně a spokojeně. Za námi zůstává zametená, čistá cestička s růžemi i bodláky, které jsou najednou jak na tom poli s vlčími máky docela pohlednými v kytici vzpomínek.
Budeme spolu vázat jeden kvítek k druhému, Marjánko  kdysi křtěná z lásky Marie Anna, a poté zvaná Marjánka od rostlinky majoránky pro zdravou mysl a pohodu domu.
  Narodila ses babičce, když moje mamča začala chodit za klukama, jak se říká - zapalovala se jí lýtka.
Když jsi ty začala chodit do školy mamča si uchystala svatební šaty, protože potkala mého tatínka.
   Když jsi končila školu teprve tehdy jsem se narodila já.
   A tak se stalo, že jsem získala tetu, která mi byla v životě blízkou sestřičkou, neboť ta vlastní odešla záhy do světa a zavřela za sebou vrátka.
   Ona se  sice vždycky bude vracet, ale, co nadělám, kus pupenční šňůry mi zůstává ve zdech kde jsi ty, Marjánko.
  Že nechci tesknit, že ne? To víš, že ne. Vždyť jsme prožili tolik rozmarného a veselého!
Tak dávám první kvítek do vázy a zhasínám. Káva i sklenka červeného pro lepší prokrvení  už je dopita. Je čas jít spát.