A než jsem se nadála přidáváš, Marjánko ty sama druhý luční kvítek. Tvoje maminka neměla kdy na kytičky, jak říkala. Ani dvorek, maličký, sotva pro pár kaček a slípek nedal víc než záhonek petrželky, jmenované majoránky, libečku na všechna bolení.
Kvítí si dopřávala z louky. Něžné, křehounké. Mívala ho ve skleničce od hořčice od jara do podzimku jak postupně nakvétalo.
Na stole před námi je načatá láhev rudého vína: pro krvinky co ubývají- jak hříšně říkáme. Sklenička, dvě denně je přeci pro zdraví.
Bude se nám líp povídat. Dolévám hrnky s kávou.
Venku je těžké šedivo, že by člověk rochnil v posteli; shodujeme se.
Napadlo mi, jestli jsem ti nepřekážela, když mne, maličkou každou chvíli vozili z nevlídného, průmyslového severu sem, do vesnického zátiší nabrat sil. Ufňukaný uzlíček, to jsem byla já, batole věčně rozpíchané po penicilínu, s věčně tekoucíma ušima. Nesměla jsem ani ofouknout. Taková se mnou byla slota.
Směješ se. Ano, přesně taková jsem prý byla houžvička. Zatímco Alík, jak jste si v partě přejmenovali Apolenku měla být spíš klukem svou neposedností, byla ráda, že mne může odložit, bylas ráda, žes měla takovou panenku na chování.
Alík musela chodit do školy a k vám už mohla jen na víkendy. Nadšená z toho nebyla, protože musela opouštět svou partu, ale vesnický spolek vrstevníků kolem jí to vynahrazoval. S ním se dalo lézt po stromech, koupat v rybníce, bruslit na něm....
A taky že já jí nevysela na krku. Kočár se mnou se strčil na dvorek a...tys už dohlédla na ten můj nekonečný nářek. Houpy, houpy, hou.
Jen ten čas ve vlaku, ten jí štval.V tu chvíli by nejraději zůstala se mnou u vás a možná by mne i občas pohoupala.
Nedalo se. Musela do školy. Záviděla nám?
To nám už asi neodpoví.
Černá hodinka padá do tmy až musíme rozsvítit.
Jako bychom přetrhali tu chvíli co nitku vzpomínek noříme se do současnosti. Tolik už to je let!
Ten čas tak hrozně letí, jednou jsme děti, zestárneme, máme taky děti, jsme babči sami, a přeci...Babičko, kde jsi?
Žádné komentáře:
Okomentovat