Babičko, řekni

"Nebreč, holka, slzy nepomůžou" stíráš mou uplakanou tvář svou mozolnatou rukou jemnou jak pápěří.
"Joo, plakat nad vší lidskou zlobou, to by bylo v životě o jedno slané moře víc, ale já bych už dávno nebyla. Pomohla bych si tedy pláčem? No, vidíš, ne."
"Svět je jaký je a je jenom na nás si ho nezkazit, i když druzí dělají vše proto, aby nás bolel."
"Ano, i mne často bolela lidská hloupost, zloba, povýšenost...Ta bolí nejvíc. Ale nazvi jí malostí povýšeného, a hned se nad ní usměješ."
Já vím, babičko, mám tě pořád v myšlenkách co vše jsi musela překonat...
Nedokáži sama sobě vysvětlit proč nemám tvou sílu.
"Ty, že nemáš sílu?" Směješ se laskavým pohledem.
"Copak nemáš za sebou kus cesty ve které jsi sama překonala nepřízeň?"
" Vrátím tě do časů malé holčičky. Byla jsi hezké, moc hezké, boubelaté děťátko, když jsi se narodila, ale jako kdybys měla v sobě červíka, který tě uvnitř užíral. Kde proběhla kolem tebe nemoc musela jsi jí dostat."
"Najednou jsi byla tintítko. Maličké, křehké. Nediv se, že se o tebe maminka tak bála. Jen si vzpomeň; než jsi se narodila přišla na svět Zdenička...Nedožila půl roku, byla stejně postižená jako ty."
"Tys ale byla bojovnice, ani jsi si to neuvědomovala a zbytečně jsi se stydívala před lidmi. "
"Ublížili ti, já vím. I někteří dospělí bývají hloupí. Nezlob se na ně, oni to neznají. Třeba jim osud také nadělí, ale později  zkoušku jejich pevnosti."
"Ty máš dobré vysvědčení. Není to jednička, ale je to dobrá známka, nemyslíš?" Hladíš mi dál hlavu uloženou ve tvém klíně jako malá holčička, když jsi mi povídala pohádky.
Mám se před tebou stydět? Honí se mi dál v hlavě.
"Život kolem tebe je jiný, ale i stejný. Máte možnosti, které jsem já neměla. Byla jsem odkázána jenom na tu lopotu. Proto jsem si vážila volných chvilek. I s tebou, i když s tebou byla práce. Bylas takové rozesmáté sluníčko. Pořád sis zpívala a tancovala..."
"Pak už jsi mi musela do školy. Vzdálila ses mi. Mívala jsem tě jen o prázdninách. Jenomže také Márince se narodila první holčička, za chvilku druhá...Pak jsme se s dědou stěhovali. A náhle jsme začali stárnout."
"Ještě že máme ta kuřátka; mysleli jsme s dědou na vás a pěstovali na zahrádce, chovaly na dvorku dárky z lásky. Snad jste tenkrát opravdu sami nevěděli , že pro nás to bylo nadílené bohatství. Nevyčítám. Ono to vše už šlo prostě koupit. No..."
Byli jsme staří a hloupí, viď?"
Ba ne, babičko. Už dávno vím, že jsi mi dala dar zvaný Fantazie a ten mí umí vytvářet tolik bohatství, že plně chápu i tu tvou snahu nám dělat radost pro mnohé tak běžnými dary- zelenina- ovoce, slepička, králík, husa pod stromeček, mák do koláčů...
A vidíš, už nepláču,; máš vlastně pravdu. Jako vždy.
Sladce usínám, má drahá babičko ve tvém klíně.